Darja Nikolajevna Saltykovová (11. března 1730 – 27. listopadu 1801) se narodila v rodině dvořana Nikolaje Ivanova. Její děd byl významnou osobností u dvora v době vlády Petra I. Velikého. Provdala se za kapitána carské gardy Gleba Alexejeviče Saltykova (asi 1714 – asi 1755) a stala se tak příslušnicí jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších rodin ruské vysoké šlechty. V manželství se narodili dva synové – Fjodor (1750 – 1801) a Nikolaj († 1775), budoucí gardisté.
Manželé vlastnili dům v centru Moskvy, velký statek s panským sídlem na břehu řeky Pachry (nyní Moskevská oblast). Panství, kde prováděla mučení a vraždy, rovněž poblíž Moskvy, se jmenovalo „Trojickoje“, podle nově postaveného kostela Nejsvětější Trojice). V průběhu manželství se pozdější násilnické sklony této šlechtičny neprojevily, údajně to byla tehdy žena v plném rozkvětu ženství a hluboce pobožná. Když ve věku dvaceti pěti let ovdověla, získala do osobního vlastnictví asi 600 rolníků-nevolníků a pozemky a hospodářství ve třech guberniích. O tom, co způsobilo psychické onemocnění Saltykovové a jaká byla jeho přesnější povaha, existují jen dohady, nejspíše se jednalo o „epileptoidní psychopatii“.
Spekuluje se, že onen zlom v jejím životě nastal asi půl roku poté, co ovdověla, a to kvůli nešťastné lásce. Zamilovala do geodeta Nikolaje Tjutčeva a udržovali spolu delší dobu vztah. Potom se Tjutčev rozhodl vzít si za ženu svoji lásku, dívku Panjutinu. Saltykovová se rozhodla, že mu vypálí dům. Dala svým nevolníkům síru, střelný prach a koudel, ale ti se báli založit požár. Po svatbě odjeli novomanželé na svoje panství a Saltykovová svým poddaným rozkázala, aby je zabili. Nicméně to neudělali a o všem Tjutčevovi pověděli.
Někdy v té době její šílenství propuklo naplno. Nejprve se zaměřila na domnělou „nedbalost“ při mytí podlah nebo praní prádla a začala pak mlátit služku prvním předmětem, který měla při ruce (nejčastěji polenem). Pak převzali iniciativu pacholci a někdy ubili nešťastnici k smrti. Saltykovová postupně své bití stupňovala, bylo delší a rafinovanější, a od něj nakonec přešla k sadistickému mučení. Své oběti trápila hlady, polévala vroucí vodou, pálila jim vlasy na hlavě a trhala jim uši rozžhavenými ondulovacími kleštěmi, nebo nechávala přivázanou nahou oběť umrznout. Mnohé oběti neměly, podle svědků, na hlavě žádné vlasy. Darja jim je sama prsty vytrhala, což svědčí o její velké fyzické síle. Často chytla svou oběť za vlasy a hlavou jí dlouho mlátila o stěnu. Údajně dokonce jedla i části těl svých obětí. V listopadu 1759 mladý sluha Andrejev zemřel v průběhu mučení, které trvalo celý den. Za necelé dva roky zabila chlapečka Lukiana. S oblibou vraždila nevěsty, které měly těsně před svatbou.
Šílenec Julio Caesar děsil Český Krumlov. Otec ho vykázal, protože měl sklony k sadismu a nekrofilii
Vyšetřovatel, v tomto případě soudní poradce Volkov, na základě účetních knih, sestavil seznam 138 poddaných, jejichž osud měl prověřit. Podle oficiálních záznamů 50 lidí zemřelo na nemoci, 72 zmizelo beze stopy a 16 uteklo. Podle svědectví poddaných při všeobecných kontrolách v jejích panstvích a vesnicích Saltykova zabila 75 lidí, převážně žen a dívek.
Na krutou šlechtičnu bylo podáno mnoho žalob carevně i carovi. Saltykovová, přezdívaná Saltyčícha, však náležela k významnému šlechtickému rodu, měla vlivné příbuzné a ještě k tomu nešetřila na úplatcích. Proto všechny stížnosti byly vyřízeny v její prospěch a potom jí byly předány, aby mohla potrestat ty, co si na ní stěžovali. Obvykle dostali výprask knutou (karabáčem) a byli posláni do vyhnanství na Sibiř. Teprve v roce 1762 se podařilo dvěma nevolníkům, jejichž ženy Saltyčícha zavraždila, předat svou žalobu carevně Kateřině Veliké, která nedávno nastoupila na trůn. Pak začalo vyšetřování a „Krvavá dáma“ byla v roce 1764 obviněna.
I když Saltyčícha patřila mezi šlechtu, Kateřina Veliká použila její případ jako demonstrační. Moskevský soudní dvůr zahájil jednání, které trvalo šest let. Vyšetřovatelé prošli veškeré dostupné podklady a předchozí stížnosti, zjišťovali možné oběti i to, kteří úředníci se nechali od Saltyčíchy uplatit. Rozsah jejích zločinů byl takový, že Saltyčícha byla vzata do vazby. Během výslechu jí bylo pohrozeno mučením, i když mučení nebylo v tomto případě povoleno, dokonce byla přítomna mučení známého lupiče. Saltykovová nic nepřiznala a dokonce se chovala velmi vyzývavě a arogantně, protože počítala s přímluvou svého vysoko postaveného příbuzného, moskevského starosty. Nepomohlo ani nabádání kněze k pokání. Někteří historici se domnívají, že Saltykovová možná věděla o okolnostech smrti, možná vraždy, Petra III., manžela Kateřiny Veliké a o jejím poměru se Sergejem Saltykovem, a počítala s tím, že tak může carevnu vydírat a zajistit si osvobozující rozsudek.
Na jaře roku 1765 bylo vyšetřování skončeno a posláno k projednání do Vládního senátu. Vyšetřovatel dospěl k závěru, že Saltykovová je bezpochyby vinna smrtí 38 osob a je v podezřelá ze smrti dalších 26 osob. Následující soudní jednání se táhlo více než tři roky. Žádný konkrétní rozsudek nebyl vynesen, konečné rozhodnutí měla učinit carevna. Během září 1768 vypracovala rozsudek. Na stránkách rozsudku je její rukou místo slova „ona“ použito slov „on“. Chtěla tím vyjádřit, že si Saltykovová za své činy nezaslouží být nazývána ženou, vůbec ji nešetřila a rozhodla takto:
Saltykovová Darja Nikolajevna byla odsouzena:
- ke zbavení šlechtického titulu;
- k doživotnímu zákazu používat jméno otce nebo manžela, rovněž měla zakázáno uvádět svůj šlechtický původ a rodinné vazby s jinými šlechtickými rodinami;
- k postupnému vykonání „veřejné hanby“, v průběhu kterého měla stát na popravišti přikovaná ke sloupu, nad hlavou s nápisem „mučitelka a hubitelka duší“;
- k doživotnímu vězení v podzemní kobce bez světla a kontaktu s lidmi (světlo bylo dovoleno pouze v době přijímání potravy a hovor pouze s náčelníkem stráže či s řeholnicí).
Rovněž bylo rozhodnuto poslat na nucené práce její spolupachatele, kněze z vesnice Trojickoje Stěpana Petrova, dále jednoho z pochopů a pacholka šlechtičny. Kromě toho panovnice svým nařízením roku 1768 vrátila dvěma synům Saltyčíchy veškerý matčin majetek, který do té doby byl v opatrovnické správě.
Trest odsouzené šlechtičny v části „veřejné hanby“ byl vykonán 17. října 1768 na Rudém náměstí v Moskvě. Mezitím pro ni byla v Ivanovském monastýru připravena zvláštní místnost, zvaná «kajícná». Její výška nepřevyšovala 2,1 m a byla zcela zapuštěna pod úrovní okolního terénu, což vylučovalo jakoukoli možnost proniknutí denního světla zvenčí. Vězenkyně byla držena v úplné tmě vyjma doby příjmu potravy. Nebyly jí dovoleny vycházky, měla zakázáno přijímat i posílat korespondenci. Pouze v hlavní církevní svátky ji vyvedli z kobky k nevelkému okénku ve stěně chrámu, přes které mohla sledovat liturgii. Tento tvrdý režim trval 11 let, poté byl zmírněn tak, že odsouzená byla přemístěna do kamenného přístavku u chrámu, který měl okénko. Jeho návštěvníci měli dovoleno do něj nahlížet i hovořit s vězenkyní. Podle historických pramenů zřejmě stále šílená „Saltykovová, když se shromáždili zvědavci u železné mříže okénka její cely, klela a plivala přes okénko, v letní čas otevřené“. Zde prožila dalších 33 let svého života; v této době měla porodit dítě, jež počala s vězeňským strážným a jehož další osud není znám. Zemřela 27. listopadu 1801 a je pochována na hřbitově Donského kláštera, kde je pohřbena i její rodina. Dochoval se zde její náhrobek. Po její smrti byla její kobka přeměněna v sakristii, jež byla v roce 1860 spolu s kostelem zbořena.
V roce 2018 natočila o Darje Saltykové ruská televize seriál „Krvavá dáma“ (Кровавая барыня; The Blood Maid).
Na závěr dodejme, že Saltykovová byla odsouzena ne za krutost jako takovou, ale za mimořádnou krutost přesahující tehdy nastavené meze. A ty oproti dnešku ležely hodně daleko. Během panování Kateřiny II. dosáhlo nevolnictví svého vrcholu. Majitelé půdy získali třeba právo poslat své rolníky na nucené práce (1765), nevolníci měli zakázáno podávat stížnosti na majitele půdy přímo carevně (1767) a případně i někomu jinému. Moc šlechty nad rolníky byla neomezená. Samozřejmé bylo trestat nevolníky bičem (knutou), holí, metlou, zakovat do řetězů nebo vsadit do pranýře. Jak Suvorov (vojevůdce), Bolotov (agronom, básník a morální filosof), Děržavin (spisovatel a historik) a mnoho dalších vzdělaných lidí této doby se k takovýmto trestům uchylovalo, neboť to bylo považováno za normální. Saltyčícha však daleko překročila rámec i této „normálnosti“ a svoje přezdívky – „Krvavá dáma“, „Satan v sukni“. „Markýz de Sade v sukních“ a dokonce i „Lidojedka“ si vysloužila víc než právem.
