Do příběhů Federica Felliniho vstoupilo jeho rodné Rimini, malebné letovisko na břehu Jaderského moře. S ním také rázovité místní postavy, statek režisérovy babičky, jeho otec Urbano Fellini, obchodní cestující: vystupuje ve „Sladkém životě“ (1960) a v „Osm a půl“ (1963). Materiálem pro Felliniho filmovou tvorbu byl život a jeho sny, které si začal zaznamenávat do notýsků v 60. letech: „Každé umění je autobiografické. Perla je autobiografií ústřice. – I kdybych se rozhodl natočit film o filé z platýse, bylo by to o mně.“ Felliniho snímky jako ponorná řeka provází Itálie jeho mládí, personifikovaná Mussolinim a papežem Piem XII., a fenomén žen, které jej vždycky přitahovaly i děsily. „Opravdu nevíme, kdo je žena. Zůstává přesně na tom místě v člověku, kde začíná tma. Mluvit o ženách znamená mluvit o nejtemnější části sebe, o nerozvinuté části, o pravém tajemství uvnitř.“
Další výrazný prvek Felliniho díla přináší svět cirkusů, artistů, divadel a vaudevillů. Miloval je tak, že ve svých dvanácti letech utekl z církevní školy, kterou navštěvoval, k potulnému cirkusu. Vrátili ho domů, ale Federico toužil po dobrodružství, volnosti, bohémském prostředí: „Člověk nejdříve musí najít víru v sebe samého, aby se stal svobodným.“ Bylo mu 19 let, když se přestěhoval do města své matky, Říma, a podle otcova přání začal studovat práva. Zaujal jej však obraz reportérů v amerických filmech; chtěl vyzkoušet skutečnou životní roli novináře. Upoutal pozornost editorů svými karikaturami, kreslenými vtipy, ilustracemi. Zanedlouho uspěl s povídkami, humoristickými sloupky a rozhlasovými skeči, díky kterým poznal studentku herectví Giuliettu Masinu. Umělkyně, s jejímž obrazem se brzy potkáme v pokračování „Perinbaby“, se stala Federicovou manželkou. „Manželství není happy end, to je teprve začátek. – Je snazší zůstat věrný jedné restauraci než nějaké ženě.“ Navzdory Felliniho bonmotům jej s Giuliettou rozdělila až smrt o půl století později.
Po osvobození Říma americkou armádou v červnu 1944 si s několika přáteli otevřel „Funny Face Shop“, kde kreslil pro americké vojáky karikatury. V té době už pracoval pro velmi populárního komika Alda Fabriziho. Jeho prostřednictvím se poznal s významným režisérem Robertem Rossellinim. Spolupracoval na scénáři Rosselliniho filmu „Řím – otevřené město“ (1945), kde ztvárnil stěžejní roli právě Fabrizi. Snímek získal řadu ocenění, v r. 1947 nominaci na Cenu Akademie za scénář – pro Felliniho byla první: „Ve filmové mytologii představuje Oscar nejvyšší metu.“ Rossellini angažoval Federica jako scénáristu (např. „Paisa“, 1946), pomocného režiséra i herce. Vysoký, pohledný mladý muž přijal role ve dvou povídkových snímcích „L´amore“ (1948) a „The Ways of Love“ (1950). Během let se objevil v sedmi dalších; na dokumentárních záběrech pak v posledním, mapujícím jeho životní i tvůrčí dráhu „Jak zvláštní jméno Federico“ (2013).
Během 40. let filmové univerzum Federica pohltilo: „Dělat film… je způsob, jak dávám smysl vlastní existenci.“ Měl na kontě 19 realizovaných scénářů, když se rozhodl natočit společně s jiným italským režisérem Albertem Lattuadou vlastní film „Světla varieté“ (1950). Hrála v něm Giulietta Masina, stejně jako v dalším, už samostatném díle „Bílý šejk“ (1952) se známým Albertem Sordim. Oba snímky příliš neuspěly, ale v pořadí čtvrtý Felliniho film „Darmošlapové“ (1953) upoutal pozornost. V příběhu z přímořského městečka znovu vystoupil Alberto Sordi – a ve vedlejší roli Lída Baarová (její předposlední film z italské kariéry). Skutečný aplaus přinesla Fellinimu „Silnice“ (1954), v níž excelovali Giulietta Masina a Anthony Quinn. Vynesla svému tvůrci první sošku Oscara.
Vítězné tažení režiséra a scénáristy Federica Felliniho napříč filmovými sály a festivaly už nic nezastavilo. Tři z pozdějších snímků si odnesly Cenu Akademie za nejlepší neanglicky mluvený film:
kontroverzně přijaté „Cabiriiny noci“ (1957), kultovní „Osm a půl“ a vyznání rodnému Rimini „Amarcord“ (1973). Četná další díla byla na Oscara nominována, jiných reprezentativních cen získal množství. Připomeňme si jen namátkou nejúžasnější z jeho filmů: „Sladký život“, „Giulietta a duchové“ (1957), „Satyrikon“ (1969), „Roma“ (1972), „Zkouška orchestru“ (1978), „A loď pluje“ (1983), „Ginger a Fred“ (1986) s vynikajícími představiteli titulních rolí – Marcellem Mastroiannim a Giuliettou Masinou.
„Cenzura je reklama placená vládou.“ – „Kinematografie je stará kurva jako cirkus a varieté, ví dobře, jak poskytnout nejrůznější potěšení.“ – „Štěstí je prostě dočasná podmínka, která pokračuje v neštěstí. Naštěstí pro nás to funguje i opačně. Ale je to všechno součást karnevalu, že?“ – „Mluvit o snech je jako mluvit o filmech, protože kino používá jazyk snů; roky mohou uplynout během vteřiny a můžete přeskakovat z jednoho místa na druhé. Je to jazyk vytvořený z obrazu. A ve skutečném filmu znamená každý objekt a každé světlo něco jako ve snu.“ – „Jsem pouze vypravěč, který používá jako nástroj film. – Naší povinností jako vypravěčů je vzít lidi na stanici. Tam už si každý vybere vlastní vlak… Ale musíme je přinést alespoň na stanici… do místa odjezdu.“
Felliniho velkou režijní práci uzavřel snímek „La voce della luna“ (Hlas luny, 1990). Počátkem roku 1993 obdržel Oscara za celoživotní dílo, ale krátce po jeho převzetí utrpěl mozkovou mrtvici. V kómatu přežíval do 31. října 1993. Po několika měsících jej následovala Giulietta Masina; úžasnou, charismatickou herečku zahubila rakovina. „Není žádný začátek. Není žádný konec. Existuje pouze nekonečná vášeň k životu.“
