Asi nejznámějším z nich je vyříznutí srdce obětem zaživa. Tento děsivý akt však sloužil pouze jen jako předehra k dalším obřadům. Bezvládné tělo bylo odneseno do zvláštní komory, kde jej kněží položili na břicho a čepelemi z obsidiánu oddělili hlavu od těla. Za preciznost provedení a s tím spojené anatomické znalosti by se přitom nemuseli stydět ani před současnými moderními chirurgy.
V další fázi byla hlava zbavena svalů a kůže, až nakonec zbyla pouze jen holá lebka. Do ní byly po stranách mozkovny vyříznuty velké otvory a lebky pak byly následně navlékány na dřevěnou tyč, a to jedna vedle druhé. Tyč pak byla připevněna mezi dva dřevěné kůly.
Některé lebky byly upravovány do podoby jakýchsi masek. Aztékové věřili, že lidskými oběťmi nasytí a uspokojí své bohy, bez nichž by již nikdy nevyšlo Slunce a svět by tak zanikl. Budoucí oběti se proto těšily veliké úctě a bylo s nimi vždy velice dobře zacházeno. Někdy však docházelo rovněž i ke skutečně masovému obětování. Například aztécký vojevůdce Tizoca v roce 1478 přivlekl 20 000 zajatců do města Tenochtitlánu a obětoval je při zasvěcování nového chrámu.
Aztékové ale rozhodně nebyli jediní, kdo s chutí obětovali tisíce lidí božstvům. V mayském městě Chichen Itzá našli archeologové podobné provrtané lebky. Mayské oběti jsou navíc dokonce o celých sedm set let starší. Freska na západní zdi malého chrámu v peténském San Bartolo zobrazuje čtyři bohy, kteří obětují krev z vlastních genitálií. Tato freska je nejstarší známou mayskou malbou z období 300 – 100 př. n. l. To dokládá, že k obětem docházelo v této kultuře skutečně již od dávnověku. Podle mayské mytologie totiž prý údajně bohové stvořili lidi z vlastní krve a lidé jsou povinni jim tuto krev vracet zpět…
