Prymulův pád byl rychlý a nečekaný. Stačilo k tomu pár fotografií zachycujících ho vycházet z nočního setkání ve vyšehradské restauraci Rio´s majitele Raimunda Špundy. Měl v ní jednat s šedou eminencí ANO Jaroslavem Faltýnkem a s ředitelem ostravské nemocnice Jiřím Havrlantem. Vzhledem k vládnímu nařízení, které restaurační zařízení plošně zavřelo a umožnilo pouze výdej přes okénka, a k plošnému zavedení nošení roušek přímo samotným Prymulou, vyvolaly výše zmíněné fotografie obrovskou bouři nevole, která vedla až k jeho výměně za současného ministra, brněnského hematologa Jana Blatného. Prymula strávil ve funkci pouhých 38 dnů, ve které vystřídal Adama Vojtěcha, známého též jako Ken díky hudební soutěži Česko hledá SuperStar.
Restaurace Rio´s, jejíž majitel si pronajímá prostory k provozu od vyšehradské kapituly, je známá jako místo, kde se již od 90. let odehrávají schůzky vrcholných politiků a lobbistů. Údajně měla být oblíbeným místem lidí okolo miliardáře Martina Romana (bývalého šéfa ČEZu) či Richarda Fuxy, spoluzakladatele reklamní skupiny BigBoard. A nebo také prezidentova poradce Martina Nejedlého, který měl tohle místo ukázat právě Faltýnkovi.
Ihned po vypuknutí skandálu se začaly na internetu objevovat první vtípky a restaurace dostala jména jako „Mafiánská zašívárna“ nebo „Podnik s papalášskými manýry“. Přímo před ní se dokonce objevil pietní pomníček s Prymulovo černobílou fotografií a zapálenými svíčkami, které předznamenávaly začátek jeho konec ve funkci ministra.
Šemík i první český král
Vyšehrad, o kterém se v poslední době mluvilo víc než obvykle, má však mnohem starší a pohnutější historii, než je konec jednoho neoblíbeného ministra. Vyšehrad kdysi podle pověsti založil kníže Krok, otec bájných sester Tety, Kazi a Libuše. Nejmladší z nich pak usedla na trůn po něm, ale protože „Běda mužům, kterým žena vládne!“, přikázala svým poslům, aby ze Stadic přivedli oráče jménem Přemysl. Ten pak usedl na trůn po jejím boku.
S Vyšehradem je spojena i pověst o bájném běloušovi Šemíkovi, který skokem přes vyšehradské hradby zachránil svého pána Horymíra před popravou. A také o zlatém pokladu, který je ukryt ve sklepení pod vyšehradským návrším a který hlídá starý český lev spolu s dvanácti lvíčaty, připravený spolu se svými lvíčaty v případě nebezpečí rozsápat nepřátele české země.
Bez ohledu na dávné pověsti je však jisté, že zde sídlil první český král Vratislav II., že zde Karel IV. nechal postavit baziliku svatého Petra a Pavla, která se dočkala radikální novogotické přestavby na přelomu 19. a 20. století, a že vyšehradské podzemí je protkáno sítí chodeb, kasemat, určených pro přesun vojáků, munice i potravin, vybudovaných v 17. a 18. století.
Hřbitov slavných
Další významnou památkou spojenou s Vyšehradem je od 19. století národní pohřebiště Slavín, místo odpočinku řady významných osobností kulturního i společenského života. Své náhrobky tam mají například Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Rafael Kubelík, Ema Destinová, Waldemar Matuška, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Vlasta Burian, Ladislav Pešek, Karel Höger, Jaroslav Marvan, František Křižík a spoustu dalších. „Když je pěkný čas, dám se někdy zavézt na Vyšehradský hřbitov a sednu si na schod Slavína. Chodím tam rád. Je tam dobrá společnost,“ napsal kdysi o Slavínu básník Jaroslav Seifert.
Po podpisu Mnichovské dohody byl Vyšehrad svědkem nebývalého vzedmutí českého vlastenectví – to když se na Slavín nově pohřbívaly ostatky básníka Karla Hynka Máchy, exhumované z původního hrobu v Litoměřicích, jež v té době připadly Sudetům. Jeho pohřbu završeného zpěvem státní hymny se zúčastnily tisíce lidí a cestu na Vyšehrad podle dobového tisku lemoval čtvrtmilionový dav.
Jedle
Kromě pražského Arcibiskupství sídli na Vyšehradě i nejstarší české zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením pojmenovaný dnes po jeho zakladateli Rudolfu Jedličkovi. Jedličkův ústav vznikl v roce 1913 díky iniciativě spolku, jemuž Jedlička předsedal a který nesl na dnešní poměry velice nekorektní název Spolek pro výchovu mrzáků. Každopádně šlo tehdy o revoluční přístup k postiženým a k její snaze začlenit je pomocí vzdělávání do běžného života. Dnes je součástí Jedličkova ústavu, který sami jeho zaměstnavatelé a klienti nazývají familiárně Jedle, mateřská, základní i střední škola, týdenní stacionář a speciální pedagogické centrum. Vzhledem k současným omezením ale i tam nyní probíhá na základní a střední škole distanční výuka a omezen či zcela zrušen je i provoz v denním a týdenním stacionáři.
