Panství Slavníkovců, které zahrnovalo část východních a část jižních Čech, začalo překážet Přemyslovcům, když tento rod začal pomýšlet na upevnění vlády v Čechách. V polovině 10. století panovaly mezi oběma rody ještě dobré vztahy a změnily se dokonce i v příbuzenské, když si vévoda Slavník vzal za ženu Střezislavu z Přemyslova rodu. Ta kromě Vojtěcha (později svatořečeného) porodila ještě pět dalších synů. Mezi Slavníkovy potomky patřil i nevlastní syn Radim. Po smrti Střezislavy se vztahy mezi oběma rody zhoršily, zvláště když se Slavníkovci chtěli spojit s Boleslavem Chrabrým z polského rodu Piastovců, mocenským konkurentem Přemyslovců.
Na podzim roku 995 se německý císař Ota III. vydal na válečné tažení, aby obrátil na křesťanskou víru pohanské Obodrity. Jeho tažení se zúčastnily i dva vojenské oddíly z Čech, přemyslovský vedený Boleslavem (budoucím Boleslavem III.), nejstarším synem knížete Boleslava II. Pobožného, a slavníkovský pod velením nejstaršího syna knížete Slavníka Soběslava (Soběbora). Na rodovém sídle Slavníkovců, v Libici nad Cidlinou, zůstali jeho čtyři další synové, ženy a děti. Silně opevněný hrad bránila vojenská posádka, nyní však oslabená odvelením části bojovníků na výpravu proti Obodritům. Této příležitosti Boleslav II. neváhal využít a na Libici zaútočil. Stalo se tak v pátek 27. září 995, není známo, zda toto datum bylo vybráno úmyslně (předvečer výročí zavraždění sv. Václava) anebo náhodou.
Posádka hradu nechtěla v předvečer tohoto památného dne bojovat, Libičtí volali na útočníky, že když chtějí dnes bojovat, tak neuznávají svátek sv. Václava. Nato jim útočníci odpověděli: Když je vaším svatým Václav, naším je Boleslav. Dobývání Libice trvalo asi dva dny krutého vraždění nebyl ušetřen nikdo, ať už to byli starci, ženy nebo nemluvňata, s nikým neměli dobyvatelé soucit a nedodrželi ani právo chrámového azylu. Zabiti byli i všichni přímí potomci Slavníka, což bylo zřejmě hlavním účelem celé této akce. Samotný hrad byl vypleněn a vypálen. Po pádu Libice následovalo dobývání dalších slavníkovských hradišť a dosazení přemyslovských posádek.
Přemyslovci dosáhli toho, že naživu nezůstal žádný konkurent, který by mohl ohrožovat jejich vládu v Čechách. Libici potom dostali za svoji vojenskou pomoc Vršovci, ale netěšili se z ní dlouho, jen do roku 1006, kdy je Přemyslovci vyvraždili. Z rodu Slavníkovců se zachránil jen Soběslav, doprovázející Otu III., Vojtěch a Slavníkův nevlastní syn Radim, kteří se uchýlili k polskému panovníku Boleslavu Chrabrému. Boleslav Chrabrý využil slabosti českého státu, a když se stal českým knížetem (1003 – 1004), doprovázel ho do Prahy i Slavníkovec Soběslav. Zanedlouho ovšem musel Boleslav Chrabrý pod tlakem vojsk knížete Jaromíra a německého císaře Jindřicha II. Prahu opustit a v ústupových bojích Soběslav padl. Jeho bratr Vojtěch byl zabit již roku 997, když obracel na víru pohanské Prusy. Nevlastní Slavníkův syn Radim (Gaudentius) se stal prvním arcibiskupem v polském Hnězdně a zemřel roku 1006, čímž rod Slavníkovců vymřel.
Vyvraždění Slavníkovců mělo zajímavé pozadí ve vytlačení Přemyslovců z jiných částí Evropy – již v 80. letech 10. století ztratili část Kyjevské Rusi a roku 990 Poláci obsadili Slezsko, čímž začali získávat nejen vedoucí postavení ve střední Evropě, ale také podporu německého císaře. Hrozilo dokonce reálné nebezpečí, že se Polsko s říší spojí a potom společně udeří na Čechy. Přemyslovci po těchto územních ztrátách přišli o důležité zdroje příjmů a na jejich doplnění dobyvačnými válkami nebyli vojensky dostatečně silní. Libice a Slavníkovci ovládané území se za těchto okolností staly pro Přemyslovce snadnou a velmi žádoucí kořistí.
Ironií dějin je právě datum 28. září 995, kdy došlo k tak strašnému krveprolití, přitom je považováno za den dovršení sjednocení území Čech pod korouhví Přemyslovců a zrození jednotného českého státu a tedy dnem, který dnes slavíme jako státní svátek – Den české státnosti. Poučení pro ostatní české rody to bylo tak důrazné, že si nikdo v průběhu dalších století neodvažoval něco namítnout proti tomu, že Přemyslovci jsou jedinými pány Čech.
Slavníkovec Vojtěch Přemyslovcům vyvraždění své rodiny pochopitelně nikdy neodpustil a těsně před smrtí v Prusku proklel Čechy na tisíc let.
