Roku 1039 se v Německu ujal moci římský král (od roku 1046 císař) Jindřich III. Černý, jehož heslem se stalo „Spravedlnost, mír, zbožnost a Boží láska“. Jindřich se svému heslu snažil dostát nejen ve své říši, ale chtěl ho prosadit také v sousedních Uhrách a hlavně v Polsku a v Čechách. Podporoval tedy snahy polského Kazimíra I. Obnovitele o sjednocení Polska a chtěl, aby se Břetislav I. vzdal v jeho prospěch Slezska, čímž by zároveň potenciálně nebezpečného českého knížete oslabil. V tomto úsilí šel tak daleko, že si jako rukojmí vzal Břetislavova prvorozeného syna Spytihněva. I tak však Břetislav I. Slezsko vydat odmítl a začalo se schylovat k vojenskému střetu.
Protože roku 1039 bylo velmi proměnlivé počasí, bohaté na deště a povodně, Jindřich III. Černý usoudil, že by nebylo moudré vydat se na válečnou výpravu do Čech. Ale již v příštím roce shromáždil velké vojsko, které zaútočilo na Čechy dvěma proudy, z jihu a ze severozápadu. Jižní proud pod velením samotného římského krále Jindřicha III. postupoval po zemské stezce a vojsko mělo proniknout do Čech Všerubským průsmykem u Domažlic na rozhraní Šumavy a Českého lesa, a potom pokračovat na Plzeň a dále na Prahu. Po cestě se mělo na českém území spojit s druhým proudem a společnou silou dobýt Prahu.
Před příchodem k Všerubskému průmyslu 22. srpna 1040 Jindřich III. rozdělil své vojsko na dvě nestejně velké části, přičemž ta větší měla na Břetislava I. udělat dojem, že to je celá německá armáda. Druhá, menší část vojska pod velením Oty Schweinfurtského, Břetislavova švagra, měla sloužit jako záloha, v příhodnou chvíli nečekaně zasáhnout do bitvy a posílit tak královu část. Jindřich III. byl přesvědčen, že mu takový manévr zcela jistě zaručí nad Čechy snadné vítězství.
Ti však připravili na římského krále léčku v podobě hlídaných záseků, svým způsobem opevnění, k nimž hlavní německý voj v podstatě bez obav napochodoval, protože král předpokládal, že Břetislav se stáhl k Praze a že záseky jsou opuštěné. Před záseky museli jezdci sesednout z koní, a tu je překvapili dobře zamaskovaní a ukrytí čeští bojovníci. Bez váhání na překvapené a obklíčené Němce zaútočili a dobyli rychlého vítězství. Němcům nezbylo, než ustupovat, a kdo jen mohl, tak si snažil zachránit život útěkem. Řada Němců byla také zajata.
Druhý den se na místě objevilo menší vojsko Oty Schweinfurtského, podle jedněch pramenů vpadlo Čechům do zad, podle jiných narazilo na stejné záseky jako hlavní voj. V každém případě i nad ním Češi zvítězili. Ota Schweinfurtský se po bitvě spojil se zbytky hlavního voje a královo vojsko se tak opět stalo bojeschopným, přesto dal král povel k ústupu, neboť bojová morálka jeho mužů byla silně otřesena.
Druhý, menší proud vpadl do Čech ze saské strany, z Donína (Dohna) pod velením míšeňského markraběte Ekkeharda (Ekharta) II. Duchovní stránku tohoto tažení zajišťoval svou účastí mohučský arcibiskup Bardo. Do Čech proniklo toto vojsko bez boje, protože správce bílinského hradu Prkoš, který měl spolu s moravskou posilou bránit vstup do země, se nechal cizími vojáky podplatit. Útočníci tak bez jakýchkoliv obtíží vpadli do severních Čech, kde pustošili krajinu od Chlumce až ke Hněvímu mostu (dnešnímu Mostu). Jejich řádění zastavila až zpráva o Jindřichově porážce na jihu Čech, takže se i toto vojsko nakonec stáhlo zpátky do Německa, aniž ohrozilo Břetislavovo postavení. Kníže Břetislav potom zrádného Prkoše potrestal – nechal mu vyloupat oči, useknout ruce a nohy a hodit do řeky Běliny.
Vyhraná bitva významně posílila Břetislavovo postavení vůči Svaté říši, v září roku 1040 uzavřel s římským králem příměří a svého prvorozeného syna Spytihněva internovaného v říši jako rukojmí mohl vyměnit za německé zajatce. Na památku vítězství nechal Břetislav I. v Brůdku postavit kostelík sv. Václava.
