Nikolaus „Klaus“ Barbie, alias Klaus Altmann se narodil 25. října 1913 do katolické rodiny v Bad Godesbergu poblíž Bonnu. Je možné, že jeho předky byli francouzští katolíci jménem Barbier, kteří opustil Francii v době francouzské revoluce (1789-99). V roce 1914 byl jeho otec, rovněž Nikolaus, odveden k armádě a zraněn na krku v bojích u Verdunu. Potom byl zajat Francouzi, které nenáviděl a z války se vrátil jako rozhořčený a zahořklý muž, nešťastnější o to, že jeho válečné zranění na něm nechalo doživotní následky a nikdy se z něj vlastně už neuzdravil. Propadl alkoholu a začal zneužívat své děti, čemuž zřejmě neunikl ani Klaus.
Ten do roku 1923 chodil do školy, kde učil jeho otec, a ulevilo se mu, když přešel na internátní školu v Trevíru, mimo dosah svého otce. V roce 1925 se do Trevíru odstěhovala i rodina Barbieových, ale nežilo se jim tam šťastně. V červnu 1933 podlehl mladší Klausův bratr Kurt ve věku osmnácti let svému chronickému onemocnění, záhy po něm v témže roce zemřel i Klausův otec. Úmrtí živitele rodiny Klausovi zkřížilo plány do budoucna. Chtěl totiž studovat teologii nebo jinou vysokou školu, což nyní nebylo pro nedostatek prostředků možné. Místo toho proto jako nezaměstnaný dobrovolně vstoupil do „Reichsarbeitsdienst“, Říšské pracovní služby s pracovní dobou až 76 hodin týdně. V září 1935, ve věku 22 let, se rozhodl řešit svou zatím nepříliš nadějnou budoucnost tím, že vstoupil do SS (číslo legitimace 272 284) a 1. května 1937 se stal členem nacistické strany NSDAP (číslo legitimace 4 583 085).
Poté, co Hitler dobyl a obsadil Nizozemsko, byl Barbie přidělen do Amsterodamu, předběžně do oddělení Adolfa Eichmanna, které odpovídalo za identifikaci a zatýkání nizozemských Židů a zednářů a jejich deportaci do koncentračních táborů. Jednou z jeho obětí se v říjnu 1940 stal Herman Van Tongeren, velmistr nizozemské zednářské lóže, který byl pět měsíců nato deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde následkem mrazivého počasí za několik dnů zemřel.
V roce 1942 byl převelen do Dijonu ve Francii, který se nacházel v německé okupační zóně, a v listopadu, ve věku 29 let, se stal šéfem gestapa v Lyonu. Centrála gestapa se tam nacházela v hotelu Terminus, kde Barbie osobně mučil nejen dospělé, ale i zadržené děti. Svým krutým zacházením si tam proto vysloužil přezdívku „Lyonský řezník“. Nejznámějším jeho „úspěchem“ je zajetí, mučení a následná smrt Jeana Moulina, který je považován za jednoho z hlavních francouzských odbojářů druhé světové války a Barbie ho považoval za svého nejvýznamnějšího zajatce. Nebyla to samozřejmě jeho jediná oběť, historici odhadují, že Barbie byl přímo zodpovědný za smrt až 14 000 lidí. Jeho výsledky ocenil i sám Vůdce, když jej v roce 1943 vyznamenal Železným křížem první třídy. V dubnu 1944 Barbie nařídil deportaci skupiny 44 židovských dětí ze sirotčince v Izieu do Osvětimi. Při svém ústupu z postupně osvobozovaného francouzského území do Bruyèresu se připojil k německé Sicherheitspolizei a v září 1944 velel protipartyzánské razii v Rehaupalu.
Stíhání pro válečné zločiny Klaus Barbie po válce unikl a v roce 1947 byl přijat jako agent americké CIC (Counterintelligence Corps). USA tímto způsobem použily Barbie a další členy nacistické strany k antikomunistickému úsilí v Evropě. Konkrétně se potom zajímali o britské vyšetřovací techniky, které Barbie po roce 1945 zažil na vlastní kůži, a o totožnost důstojníků SS, které Britové používali pro své vlastní účely. Později Barbieho CIC ubytovala v hotelu v Memmingenu, odkud ji informoval o francouzských zpravodajských činnostech ve francouzské zóně v poválečném Německu, protože vzniklo podezření z infiltrace francouzské tajné služby komunisty.
Když Francouzi zjistili, že Klaus Barbie je nyní v amerických rukách, požádali Johna J. McCloye , amerického vysokého komisaře pro Německo, aby jej předal do Francie k vykonání trestu smrti, k němuž ho za válečné zločiny odsoudili v nepřítomnosti. McCloy to ale údajně odmítl a CIC potom pomohla v roce 1951 uprchnout Barbiemu do Bolívie. Využila k tomu tzv. „ratlines“, čili „krysí chodníčky“, systém únikových cest pro nacisty a jiné fašisty prchající z Evropy po druhé světové válce, který organizovaly zpravodajské služby USA za pomoci chorvatského římskokatolického duchovenstva. CIC tvrdila, že Barbie věděl příliš mnoho o síti německých špionů, které CIC infiltrovala do různých evropských komunistických organizací, a že je proto nežádoucího ho Francouzům či komukoliv jinému vydat.
V Bolívie Barbie žil v Cochabambě jako Klaus Altmann a postupně tam navázal výborné vztahy s vysokými bolivijskými úředníky včetně bolivijských diktátorů Hugo Banzera a Luise Garcíy Meza Tejady. Důvěru si „Altmann“ získal svými německými nacionalistickými a antikomunistickými postoji a díky svému úspěšnému obchodování se zbraněmi byl jmenován do hodnosti podplukovníka v bolivijské armádě. V roce 1965 byl Barbie, stále v Bolívii, přijat do západoněmecké zahraniční zpravodajské agentury „Bundesnachrichtendienst“ (BND) pod krycím názvem „Adler“ (Orel) s registračním číslem V-43118 s královským počátečním měsíčním platem 500 marek, samozřejmě západních. Během svého působení v BND podal Barbie nejméně 35 hlášení do centrály BND v Pullachu.
V roce 1971 byl však vypátrán proslulými francouzskými lovci nacistů Sergem a Beate Klarsfeldovými. 19. ledna 1983 Barbieho nově zvolená bolivijská vláda vydala do Francie. V roce 1984 byl předán jeho případ soudu a samotný proces začal 11. května 1987. Barbie, který neprojevil žádnou lítost, v tomto procesu odhalil, že jeho spolupracovníky a konfidenty Němců bylo v době druhé světové války mnoho vážených a uznávaných osobností. Proto byl proces označen za skandální. Bylo jasné, že autority z vyšších míst mají snahu o umlčení a odsouzení. Během svého soudu Barbie řekl: „Až budu stát před Božím soudem, budu uznán za nevinného.“
4. července 1987 byl odsouzen za válečné zločiny k doživotnímu vězení, v němž také 25. září 1991, ve věku 77 let, zemřel na leukémii. Vzhledem ke zločinům, které spáchal, se jednalo o velmi milosrdnou smrt.
