Budoucí světec se narodil 25. května 1887 jako Francesco Forgione v rodině rolníka. Jméno Pius přijal, když se stal členem řádu františkánů. Sám vyprávěl, že když mu bylo pět let, rozhodl se zasvětit celý svůj život Bohu. Do desíti let pracoval v hospodářství rodiny, na starost měl malé stádo ovcí. Rodina Forgionů byla hluboce nábožensky založena. I když rodiče i prarodiče byli negramotní, vyprávěli svým dětem biblické příběhy. Denně také chodili na mši, každý večer se modlili růženec a tři dny v týdnu drželi půst. Ani tato mimořádná zbožnost nezabránila tomu, aby si Francesca v dětství našla řada nemocí. V šesti letech ho postihla těžká gastroenteritida (infekční průjem) a v deseti se nakazil tyfem.
Již v mládí ale měl také vize nebes a prožil extázi. V roce 1897, když mu bylo 10 let a po třech letech školní docházky, Francesco vyjádřil svou touhu být knězem. Rodiče se proto poptali u františkánského řádu kapucínů, zda by mohl Francesco vstoupit do jejich řádu. Možné by to bylo, ale chlapci chybělo potřebné vzdělání. Jeho otec odcestoval do USA za prací, aby vydělal peníze na synovo soukromé vyučování. To se podařilo a Francesco se roku 1903 ve věku patnácti let stal františkánem. Jméno Pio (Pius) přijal na počest papeže Pia I.
Během sedmiletého kněžského studia na kněze v 17 letech onemocněl, trpěl ztrátou chuti k jídlu a stěžoval si na nespavost a migrénu. Často mu bylo špatně od žaludku a mohl jíst jen mléko a sýr. Údajně se u něho tehdy začaly projevovat nevysvětlitelné jevy a stavy. Během modliteb například vypadal jako duchem nepřítomný a jeden z bratří později tvrdil, že ho viděl v extázi a jak se vznášel nad zemí.
V roce 1905 se Piovo zdraví zhoršilo natolik, že se ho jeho nadřízení rozhodli poslat do horského konventu s nadějí, že změna klimatu pomůže zlepšit jeho zdravotní stav. Ale nestalo se tak, a proto mu bylo dovoleno vrátit se domů, k rodičům. Na kněze byl vysvěcen v roce 1910 a v domácím prostředí setrval následujících 6 let. Potom se vrátil do kláštera a u řádu už zůstal až do své smrti 23. září 1968. Bylo mu tehdy 81 let.
Během svého dlouhého života zažil řadu úkazů, které lze bez váhání označit jako nadpřirozené. Jeho blízcí dosvědčili, že se u něho začaly v době po první světové válce projevovat některé dary ducha včetně daru uzdravování, bilokace, tj. pobývání na dvou různých místech najednou, levitace a daru „mluvení jazyky“.
Katolická církev se zpočátku k těmto zázračným jevům chovala zdrženlivě, ostatně jako obvykle v takových případech, omezila mnichovu veřejnou činnost a mj. mu zakázala např. veřejně ukazovat svoje stigmata, tj. rány jakoby po hřebech na dlaních a ránu na boku jakoby od kopí ve tvaru kříže připomínající Kristovy rány. V roce 1919 otec Pio podstoupil lékařskou prohlídku a bylo konstatováno, že tyto rány (stigmata) se nehojí ani po ošetření jódovou tinkturou. Mnich byl podezírán i z toho, že si rány způsobil, resp. způsobuje, sám. Výsledkem dalšího rozsáhlého vyšetřování bylo zjištění, že ani jeden z nadpřirozených úkazů vyskytujících se u otce Pia nelze vysvětlit a že rozhodně nevznikly zásahem ďábla, podvodem nebo v důsledku úrazu.
Stigmata se u Pia objevovala celkem po dobu 50 let. Po jeho smrti stigmata zmizela a nezůstaly po nich ani žádné jizvy. Zádušní mše se zúčastnilo přes 100 000 lidí a sám otec Pio říkával, že jeho skutečná mise začne až po jeho smrti. Za svatého byl prohlášen 34 let po smrti, 16. června 2002. K jeho osobě lze snad dodat už jen tolik, že pro něj v plné míře platilo toto úsloví: „Svaté my si nevybíráme, svatí si vybírají nás.“ A on byl vybrán.
