Nešťastná Eurydice patřila do třídy Daphné, malé diesel-elektrické ponorky francouzského námořnictva o délce 57,75 metru. Měly v něm doplňovat velké oceánské ponorky třídy Narval dlouhé 77,63 metrů a jejich vývoj byl objednán v roce 1952. Postaveno jich bylo celkem 25, francouzské námořnictvo jich odebralo 11 a všechny byly pojmenovány po mýtických bohyních, nymfách a dryádách. Dále je používala námořnictva Španělska, Portugalska, Jihoafrické republiky a Pákistánu.
Ve vývoji ponorek třídy Daphné byl kladen důraz na velké manévrovací schopnosti, tichý chod, malou posádku (57 mužů) a jednoduchou údržbu. Vyznačovaly se přitom také silnou výzbrojí 12 torpédometů ráže 550 mm, osm v přídi a zbylé čtyři v zádi. Vzhledem k malým rozměrům těchto ponorek nebyla na palubě nesena žádná rezervní torpéda. Hloubka ponoru dosahovala až 300 metrů. V kopuli na přídi se nacházel sonar, který tak tvořil charakteristický výčnělek. Pohonný systém tvořily dva dieselgenerátory a dva elektromotory. Ponorky měly dva lodní šrouby a pod hladinou dosahovaly rychlosti 16 uzlů a na hladině 13,5 uzlu.
Osud těchto ponorek jako celku nebyl šťastný. Z celkem 11 se za dobu jejich služby potopily 3, z toho Siréne se potopenou 11. 10. 1972 podařilo vyzvednout a vrátit do služby. Minerve šla ke dnu ve Středozemním moři 27. 1. 1968 a její vrak byl nalezen až v roce 2019. A Eurydice to vypadá na pěknou záhadu dodnes.
Základnu Saint-Tropez opustila brzy ráno 4. března 1970 a na moři měla během cvičení ve spolupráci s letectvem provádět pátrací činnost zakončenou konvenčním útokem na „nepřátelskou“ linii. Během cvičení byla Eurydice v kontaktu s hlídkovým letadlem Atlantic, které vzlétlo z námořní letecké základny. Moře bylo zpočátku klidné a komunikace s posádkou normální. Náhle bylo v 7.13 hodin místního času, spojení s ponorkou přerušeno. O něco později, v 7.28 hodin, seismografy pobřežních výzkumných laboratoří zaznamenaly podmořský výbuch.
Velitel ponorky ve své poslední radiové zprávě uvedl, že se připravuje na ponoření. Velmi rychle, téměř okamžitě po přerušení spojení, začala námořní letadla a protiponorková plavidla ztracenou ponorku hledat. Francouzské námořnictvo poslalo na moře vše, co mělo v té chvíli k dispozici – 12 lodí, 2 ponorky, letadla a vrtulníky. Čtyři minolovky a záchranný člun přidali Italové a Američané.
Přibližná oblast havárie Eurydice byla nalezena rychle. Na místě, kde hlídkový letoun Atlantik viděl ponorku během posledního kontaktu, se na hladině objevila naftová skvrna a pár trosek, včetně kusu s nápisem Eurydice. Dál už to tak dobře nešlo. Když čtyři dny po zahájení pátrání oznámila správa francouzského námořnictva ztrátu ponorky a 57 členů její posádky, příbuzní mrtvých námořníků požadovali, aby byla ponorka nalezena za každou cenu a byla vyšetřena příčina její havárie.
Francouzská vláda proto požádala Spojené státy o pomoc s hledáním Eurydiky a ty Francii poskytly svou záchrannou loď USS Mizar, která se už osvědčila při hledání americké jaderné ponorky „Thresher“. Teprve 22. dubna, více než 1,5 měsíce po zmizení, Američané detekovali a identifikovali několik velkých fragmentů Eurydiky rozptýlených v hloubce od 600 do 1100 metrů, čímž svůj úkol splnila.
Teprve později bylo zjištěno, že velká část zádi Eurydice spočívá ve středu podivného kráteru o průměru 30 metrů a že všechny kovové fragmenty ponorky byly podivně stočené nějakou neznámou silou nebo zařízením. Třeba něčím, jako je mlýnek na maso. Jak k tomu došlo, nevíme dodnes.
