Chechtal se právem, když pan antikvář zjistil, že koupil něco, co nedokáže přečíst. Studoval, přemýšlel, kombinoval. Snažil se, ale neuspěl. Rukopis rozluštěn nebyl. To se prostě stává. Možnosti pana Voynicha byly tehdy velmi omezené. Ale ani dnešní věda nemá důvod k radosti. Uplynulo více jak sto let a Voynichův manuskript stále odolává. Hlavní brána je pevná, uzamčená a je dokonale střežena. Pohled klíčovou dírkou zase často vede k unáhleným závěrům. Zkusme tedy najít nějakou skulinu v hradební zdi.
Tou skulinou jsou nejmodernější chemické metody. První pokusy proběhly již před deseti lety a milovníci záhad o nich jistě dobře vědí. Analýza prokázala, že byl použit inkoust z duběnek. To není žádná senzace, podobné inkousty se používaly až do objevení alizarinu v 19. století. Trošku nadějnější jsou informace o barevných pigmentech, použitých k ilustracím. Mimo běžné a ve středověku známé pigmenty, byl použit minerál atacamit. Ano, název je odvozen od chilské pouště Atacama. Další naleziště atacamitu jsou v Kalifornii, přesněji v její mexické části. Co s tím? Je tady něco divného. Mexiko objevili pro Evropu Španělé až v 16. století, Chile pochopitelně také. A Evropa? Je tady určitá naděje. Tou nadějí jsou sopky Vesuv a Etna. V Čechách pak náhodný výskyt nedaleko Stráže pod Ralskem.
Vraťme se však k inkoustu. Duběnkový inkoust měl jednu vadu. Písmo vystoupilo až po určité době, nikoliv ihned po napsání. Chemické složení tohoto inkoustu je totiž nastaveno tak, že se písmo objeví až po jeho oxidaci vzdušným kyslíkem. Nevím, jestli lze napsat čistopis, pokud napsaný text neuvidím ihned a Voynichův manuskript čistopisem je.
Řešením se stalo barvivo, získané z kampeškového stromu. Český název Kreveň obecná. Tento strom rovněž roste v Mexiku, tentokrát na jeho opačném konci, na poloostrově Yucatán. Je zde tedy rozpor. Barvivo hematoxylin, které se dnes používá v histologii, nemohl znát autor, pokud žil před objevením Mexika. Výhody tohoto barviva ocenili písaři až po návratu španělských lodí do Evropy. Hematoxylin v duběnkovém inkoustu umožnil vidět napsaný text ihned. Fyzika však určila stáří pergamenu rukopisu na rozmezí cca 1405 – 1440. Nemíním o tom polemizovat. Zkrátka jsou zde opět rozpory a opět je zde důvod k nejrůznějším, i zcela fantastickým teoriím. Můžeme se jen těšit na to, čím nás věda překvapí příště. Třeba se před těmi deseti lety tímto směrem analýza neubírala? Nebylo by od věci ji zopakovat důkladněji.
