Tím zásadním klíčem se, bohužel, zřejmě stávají nezpochybnitelné záznamy o tom, že Josef Nesvadba byl spolupracovníkem StB s krycím jménem Autor. V té chvíli je jasné, že oproti „běžnému občanovi“ pro něj bylo jednodušší, jak cestovat do zahraničí, tak vydávat knihy. Otázka, zda jeho díla jsou skutečně tak dobrá až vynikající, jak je hodnotila soudobá, tedy socialistická kritika, anebo ne, na naši literární kritiku a historii stále ještě čeká. A ještě něco. Ani autor v takovém postavení si nemohl dovolit psát, co opravdu chtěl.
Nejlepším důkazem toho je jeho román Tajná zpráva z Prahy reflektující události roku 1968, který musel v době normalizace přepracovat a nevyšel ani tak. V původní podobě mohl být vydán až v roce 1991. I na Nesvadbu tedy dolehla tvůrčí nesvoboda, která se na díle a jeho vyznění, a nakonec možná i na jakési obecné srozumitelnosti musela nutně podepsat. Možná, kdyby se narodil o 20 let dřív nebo později, byl by jiný nejen jeho život, ale i tvorba.
Ale to se nestalo a Josef Nesvadba se narodil se 19. června 1926 do učitelské rodiny – otec profesor na obchodní škole, matka učitelka. Začal studovat na anglickém gymnáziu a když bylo za protektorátu zavřeno, přešel na české. Maturovat mohl až po válce, v roce 1945. O pět let později, v roce 1950, promoval na lékařské fakultě. Lidská duše a její zákruty ho přitahovala již tehdy, protože jeho vyvoleným oborem se stala psychiatrie, které zůstal věrný celý život a profesionálně se jí věnoval až do roku 1990. Od roku 1953 pracoval jako psychiatr fakultní polikliniky v Praze, Později se stal spisovatelem z povolání. Publikoval v celé řadě časopisů, např. Literární noviny, Plamen, Generace. Znalost angličtiny mu pomohla s prvními překlady. Během studia se také setkal a spřátelil se svým vrstevníkem, dalším význačným lékařem – spisovatelem, autorem sci-fi a literatury faktu, Ludvíkem Součkem (1926 – 1978).
Životní i profesní rozhled Josefu Nesvadbovi významně rozšířila možnost cestování, která se mu dostala. Během života procestoval mnoho zemí, navštívil např. Vietnam, Čínu a dva roky pobýval v USA. Odtud čerpal nejen náměty pro své příběhy, ale odborné znalosti. U nás potom v psychiatrii patřil např. mezi průkopníky skupinové terapie. V roce 1983 obdržel titul zasloužilý umělec a byl rovněž předsedou Sekce pro vědeckofantastickou literaturu při Svazu spisovatelů. Ani jedno z toho by pochopitelně nebylo možné, kdyby nějakým způsob „nevycházel“ s režimem. V té souvislosti nepřekvapí, že v otevřených zdrojích dnes o Josefu Nesvadbovi najdeme jen minimum životopisných informací i fotografií, z nichž navíc ani jedna není autorskoprávně volná. Je to důsledek Nesvadbovy uzavřenosti jako povahového rysu, nebo opatrnosti? Zda pro něj např. dodnes ne zcela objasněná předčasná smrt přítele Ludvíka Součka byla určitým varováním, můžeme samozřejmě jen spekulovat.
Vraťme se ale k Nesvadbovi jako k autorovi. Do literatury vstoupil již před začátkem 50. let několika divadelními hrami, ale známým se stal až v roce 1958, po vydání povídkové knihy Tarzanova smrt, která zaznamenala skutečný úspěch. V roce 1962 byla zfilmována takovým stylem, že divák měl prostě uvěřit, že tento příběh se skutečně stal anebo by se mohl stát. Film se odehrává v 30. letech a hemží se to v něm lidmi oblečených do uniforem příslušníků nacistických oddílů SA. Můžeme se ptát, zda autor touto formou kritizuje jen nacismus, anebo všechny totalitní režimy a snaží se postihnout jejich principy a podhoubí, z kterého vyrůstají.
Po vydání dalších knih začátkem 60. let jako byly Einsteinův mozek (1960) a Výprava opačným směrem (1962) se Josef Nesvadba už stal autorem velmi známým, čtenáři vyhledávaným a překládaným do cizích jazyků. Zfilmovány potom byly i některé jeho další povídky, k dalším filmům napsal scénáře, např. k působivému Upíru z Feratu (1981). Podle jeho námětů nebo s jeho přispěním vznikly i filmy Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Pane, vy jste vdova (1970), Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) či televizní seriál Bambinot (1984).
Jeho životní i spisovatelská dráha se uzavřela před 15 lety, 16. dubna 2005. Po roce 1989, kdy mu bylo 63 let, se Josef Nesvadba autorsky již zásadně neprosadil. A opět těžko říct, zda na tvorbu, nyní již ve svobodném prostředí, rezignoval, nebo to bylo ze zdravotních důvodů – ostatně rodina v době jeho úmrtí odmítla i alespoň naznačit, z jaké příčiny k němu došlo. Nebo se, nyní již soukromí vydavatelé, obávali, že by se Nesvadbovi nepodařilo navázat na předchozí oblibu u čtenářů či ho naopak chtěli nějak „postihnout“ za to, že si před rokem 1989 „zadal“ s režimem? V každém případě se jeho poslední vydanou knihou stal román Peklo Beneš (2002, nakl. Host) pohrávající si s myšlenkou, že se Benešovi podařilo zabránit uzavření Mnichovské dohody a Československo se stalo neutrálním státem.
V literární tradici rodiny Nesvadbových dnes pokračuje jediny potomek Josefa Nesvadby, dcera Barbora Nesvadbová (nar. 1975), novinářka a spisovatelka, která se věnuje současným a společenským tématům (např. Bestiář, 2007, Pohádkář, 2009 nebo Přítelkyně, 2013).
