Autorem této dodnes nedoceněné kroniky je František Jan Vavák, též Franěk (26. října 1741 – 15. listopadu 1816) český spisovatel – písmák, autor veršů a vlastenecký kronikář, představitel první obrozenecké generace a spolupracovník jejích čelných představitelů. Zmiňuje se o něm také Alois Jirásek ve svém díle „F. L. Věk“. Celý svůj život prožil v rodných Milčicích na Nymbursku, kde dělal rychtáře. Vzdělání získal jako samouk a nadšení pro psané slovo mu vydrželo po celý život. Jeho kroniky mají záběr spíše regionální, o to cennějším jsou ale dokladem a nezkresleným svědectvím života na tehdejší vsi, který byl všechno možné, jenom ne jednoduchý.
Prezentuje v nich ale také svoje vlastní hodnoty, které byly důsledně konzervativní. Oceňoval především zbožnost, píli a pracovitost a byl zastáncem trestu smrti a zpřísnění, aby hrozil i za méně závažné zločiny, třeba za krádež ovce. Ostře odsuzoval francouzskou revoluci. Jako nesmlouvavý katolík byl velmi kritický i k josefínským osvícenským reformám, například k rušení klášterů a dalším změnám, které jemu a jeho současníkům komplikovaly život už jen tím, že zaváděly něco nového, třeba rušení hřbitovů v městských centrech. Ale v které době lid nenadával na vrchnost a „novoty“?
A také na drahotu a na počasí a tak pořád dokola, tehdy stejně jako dnes. Podívejme se, jak to podle „Pamětí“ F. J. Vaváka vypadalo především s počasím v roce 1784:
Leden – Uhodily velké mrazy a trvaly i přes den. Ve studnách zamrzala voda, ve chlévech zmrzl nejen hnůj, ale i dobytek, tu a tam byli nalezeni na cestách zmrzlí lidé. Za dva dny napadlo přes půl metru sněhu.
Únor – Zima stejně jako v lednu. Cesty byly zaváty sněhem, na pole se nedal vozit hnůj, protože se kvůli velkému množství sněhu nedalo rozlišit, které pole komu patří. Když se v lese porazil strom, zapadl do vysokého sněhu a nezbývalo, než ho vyhrabat. Ke konci února začalo pršet, přišla obleva, a i v obci voda stála.
Březen – 22. začali lidé orat, práce se jim moc nedařila, každý den byl velký mráz. Koncem měsíce seli a 31. začal padat sníh. Napadlo ho přes 10 cm a setí muselo být přerušeno.
Duben – Sedláci orali, i když v brázdách ležel sníh, mrzlo a sníh neroztál. Země je tak zmrzlá, že se mnoho pluhů při orání polámalo. Uhynulo hodně zvěře. Až 10. byl první jarní den.
Květen – Na 1. máje přišla bouřka s krupobitím (kroupy jako slepičí vejce). Panovalo chladné počasí a až do konce měsíce bylo velké sucho, ječmeny zešpičatěly a žloutly, žita špatně kvetla, prosa ani nevycházela, i když je podruhé vyseli.
Červen – Velké sucho až do poloviny června a pak slabě pršelo až do konce měsíce. Žito bylo řídké a nízké, a klas rovněž řídký. Ječmen, pšenice, proso řídké a nízké.
Červenec – Okolo 4. drsná zima, foukal studený vítr, až zábly ruce. Na pouť šly ženy v kožiších. V polovině měsíce začaly žně, jaké nikdo nepamatuje. Obilí nebylo příliš vzrostlé a sotva bylo možné dělat povřísla (na vázání snopů). Zrno v klasech bylo měkké. Pole se musela žít po kusech, místy bylo obilí zralé, místy zelené. Některý den byla taková zima, že se ani ženci při práci nezahřáli. Od 25. začala veliká parna, pšenice ve třech dnech uzrála.
Srpen – 3. a 4. taková parna, že se sotva dalo pracovat na poli, a i když člověk nic nedělal, těžko se mu dýchalo. Na lukách tráva uschla a dobytek, když přišel z pastvy domů, byl tak hladový, že žral hnůj. Zelí, řepa i stromy suchem bělely. Od 10. do 12. byla velká zima, až ruce zábly. Lidé orali v rukavicích, pšenici žali v kabátech a ani se nezahřáli. Od 15. uhodila zase veliká horka a parna., pak přišel déšť. 26. opět veliká parna, hned druhý den nesnesitelná zima a ruce tak zábly, že lidé nosili rukavice. Nyní i nejstarší a zkušený hospodář si připadá jako učedník a neví, jak si má v hospodářství počínat. Starodávné pranostiky a obyčeje přestaly platit.
Září – Pole byla suchá a prašná, nikdo nepamatoval takové sucho a tolik prachu. Sucho trvalo takřka celý měsíc, nedalo se orat ani sít.
Říjen – Sucho dál trvalo, nikdo nemohl sít, až 24. trochu zapršelo, takže se mohlo sít žito a pšenice.
Listopad – začátkem měsíce stoupla cena obilí.
Prosinec – 10. trochu sněžilo a začaly mrazy. Na svátky vánoční bylo jasno, trochu sněhu napadlo, mírně mrzlo až do konce roku. Tohoto roku se velice rozmohly krádeže. Nejvíce se kradly ovce a v kostelích bylo také zjištěno mnoho vloupání.
Vavák měl i tu smůlu, podobně jako mnozí z nás, že žil v době, kdy do naší země přitáhli Rusové, v jeho případě v důsledku napoleonských válek a jako spojenci rakouského císaře. A složil proto na rok 1800 následující Novoroční koledu:
Těch Rusů, našich hostí, již máme všichni dosti
Jestli tu dlouho budou, učiní zemi chudou,
an prve málo měla, neb všechna zhubeněla
skrz tak dlouhý čas vojny a živení lid zbrojný…
Kdo ty Rusy trochu zkusí
o škodách povídat musí.
Co by asi do svých pamětí zapisoval poctivý východočeský písmák dneska?
