„Letošní výrazná vlna veder spojená s velkým deficitem vláhy ukázala, které rostliny se s těmito extrémními podmínkami dovedou vypořádat. Některé si vedou docela dobře. Rostliny dříve považované za plevele udrží naše trávníky zelené, přitom slouží jako potrava včelám a čmelákům a naše oko svými květy také potěší. Najdou uplatnění nejen na trávnících, ale třeba i na doprovodných tramvajových pásech a okolí chodníků. Jsou to například čekanka, hadinec, vojtěška, řebříček a další. Jen najít odvahu je více využívat,“ uvedla pro Náš REGION Eva Tylová, která prožila dětství v Úvalech.
Mnozí si podle ní všimli, že kolem tramvají velmi často bývá vysoká rostlinka s modrofialovými květy. „Je to vojtěška setá (Medicago sativa). Vojtěška je rostlina stepního charakteru. Její velkou výhodou je využití vody, dvě třetiny vody pro svou potřebu čerpá z hloubky. Je to rostlina vytrvalá, v prvním roce její kořeny dosáhnou 1,5 metru, čím starší, tím hlouběji dokáže kořenit, až do více než pěti metrů. Je vhodnou alternativou k pěstování rozchodníků mezi kolejemi tramvajových pásů, je vyšší a snese seč, znovu obroste a tak sbírá prach a zadržuje vláhu tam, kde by jiné rostliny nevydržely,“ řekla. Navíc podle jejích slov pěkně vypadá a lze ji úspěšně osít tam, kde je třeba zelený pás.
Čekance stačí málo vody
Další suchomilnou květinou, která se udržela kolem cest, na sídlištích a na zbytcích trávníků, je čekanka obecná (Cichorium intybus). „Je zajímavé, že její kulturní odrůdy se pěstují jako salátová zelenina a pro kořen, který se používá jako kávová náhražka (cikorka). Je to léčivá rostlina obsahující inulín, rostlinnou obdobu inzulínu, používaného pro nemocné diabetem. Čekanka koření až do půlmetrové hloubky a vystačí si s málem vody. Její české jméno je prastaré a pověsti praví, že její květy jsou oči dívenky, čekající, až se jí milý vrátí z vojny,“ uvedla.
Modře kvete také hadinec obecný (Echium vulgare). „A také u něj se setkáváme s vysokou schopností získat vodu ze spodních vrstev. Jeho kořeny se dostávají až do 2,5metrové hloubky, dobře se mu tedy daří i na velmi suchých místech. Název odkazuje na zvláštní tvar kvítků a hlavně čnělky, která připomíná rozeklaný hadí jazyk. Ostatně bylinka se vyskytuje na slunných místech, kde bychom v přírodě potkali ještěrky i zmiji,“ řekla Tylová.
Regenerace i po seči, život i na suchu
Mrkev obecná (Daucus carota), lidově zvaná mrkvous, divoký předek pěstované mrkve, je podle jejích slov další suchomilnou rostlinou, stejně jako řebříček obecný (Achillea millefolium), který také snese i velké sucho. „Mají nenápadné bílé květy, ale i tak dokážou zdobit suchá místa. Žlutě kvetoucí jestřábníky (Hieracium) a štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) patří k typickým ozdobám trávníků, samy ale sucho na rozdíl od travin většinou vydrží, a tak je nacházíme i na velmi slunných místech. Dokážou regenerovat i po seči a znovu a znovu se objevují na suchých lokalitách,“ pokračovala expertka na životní prostředí.
Locika kompasová (Lactuca serriola) je podle jejích slov další suchomilnou rostlinou. Její příbuzné známe jako tzv. hlávkový salát, ale ona sama osidluje nehostinná místa, jako jsou rumiště, stavby a okraje chodníků. „Další žlutou květinkou, kterou můžeme potkat na vedrem, suchem a sečí zničených trávnících, je lnice květel (Linaria vulgaris), která patří k léčivkám. Za zmínku stojí také rostlinka, která oplétá zídky nebo se plazí po zemi, a to svlačec rolní (Convolvulus arvensis), což je sice úporný plevel, ale vítaný na místech, kde už nic jiného vyrůst nedokáže,“ uzavřela.
