Nejprve zvěstování Panny Marie a snad i rozhovory s ní dovedly Hanse Böhma k tomu, že podle středověkého rituálu „oheň marnosti“ spálil svůj buben. Tento rituál sloužil jako veřejná demonstrace, kdy lidé spalovali v ohni objekty, které by je mohly lákat ke hříchu – zrcadla, líčidla, šaty z jemných látek, hrací karty i hudební nástroje. Dále pak knihy, které v té době byly považovány za nemorální (např. Boccaccio), obrazy i sochy. Tím chtěli dokázat dodržování kultu chudoby a svou oddanost Bohu.
Mnohem důležitější však bylo sdělení Panny Marie, která mu nechala nahlédnout do budoucnosti a nastínila mu uspořádání společnosti na základě sociální rovnosti. Už nebude ani papež, ani císař, robota bude zrušena, rolníci nebudou platit nájem. Budou zrušeny i další dávky, které si šlechta vynucuje. Pole, lesy a vodstvo by měly být obecným majetkem pro všechny lidi, všichni by měli mít z nich užitek, ne jenom bohatí. Zvláště Böhmovo tvrzení, že pole a lesy nepatří jen vrchnosti, ale že se mají rozdělit mezi rolníky, padla mezi lidem na úrodnou půdu a měla ohromný ohlas. Desetitisíce rolníků z celého Německa spěchaly do Niklashausenu, aby si poslechly ústy „bubeníčka“ zvěstování Panny Marie, že má nastat „nové království Boží na zemi“ – bylo jich snad až 40 000.
Tehdejší vládnoucí šlechta, jak světská, tak duchovní, se tím cítila pochopitelně ohrožena, zvláště když mladý kazatel přikročil od slov k činům a začal své příznivce vybízet k ozbrojené vzpouře, aby se proroctví naplnilo co nejdříve. K zámku biskupa Rudolfa II. ve Würtzburgu tak na počátku května 1476 skutečně přitáhl dav asi 16 000 lidí a chtěl nastolit nové pořádky. Biskup však svou řečí povstalce uklidnil a přesvědčil je, zřejmě falešnými sliby, k odchodu. Jakmile se rozešli, poslal na ně svoje vojáky, kteří je přepadli a rozehnali. Hans byl potom jako kacíř odsouzen k smrti a 19. července téhož roku ve Würzburgu upálen.
To málo, co se o Hansi Böhmovi dochovalo, je známo z historických dokumentů, které napsali jeho nepřátelé, šlechtici a duchovenstvo, jako hrabě Johann z Wertheimu, arcibiskup Dieter von Isenberg z Mohuče a biskup Rudolf von Scherenberg z Würzburgu, pochopitelně ze svého pohledu a společenského postavení. Celý příběh jako takový pak zaznamenal roku 1514 Johannes Trithemius.
My dnes s hořkostí můžeme konstatovat jen tolik, že v SSSR směřujícímu ke komunismu a jeho satelitech se Böhmova vize přinejmenším částečně naplnila, ovšem často způsobem, který byl doslova tragický. A také to, že případ Hanse Böhma, který patří do rozsáhlé kategorie tzv. mariánských zjevení, zůstal nevysvětlený dodnes a zřejmě se už nikdy nevysvětlí. Katolická církev však musela jeho vize považovat za nějakým způsobem falešné. Jinak by ho sotva odsoudila jako kacíře.
