Telegraf je slovo řeckého původu. Přesněji dvou slov, spojených dohromady. Tele, daleký a grafein psát. Metody přenosu zpráv na velké vzdálenosti, maximální možnou rychlostí, to byl sen mnoha vojevůdců, od těch nejstarších dob. Tamtamy v Africe, kouřové signály, hořící ohně. Ve filmové trilogii Pán prstenů je krásná scéna předávání hořícího signálu na obrovskou vzdálenost. Něco podobného vyzkoušel i sám velký Caesar a jeho vylodění v Británii se v Římě dozvěděli ještě téže noci. Tak daleko ale putovat nebudeme.
Spojené státy americké si ještě užívaly čerstvého, opojného pocitu nezávislosti na Britském impériu, když se roku 1791 narodil jistý pan Samuel Morse. Byl velmi nadějným malířem a sochařem, studoval na univerzitě v Yale. Dráhu umělce mu však zkalil jeho přítel a budoucí šestý prezident USA, John Adams, který mu řekl, že malířstvím se rozhodně neuživí. Naštěstí pro nás nebyl Morse tvrdohlavý, a této dobré rady uposlechl. Následovalo dvacet let cestování a studia ve Starém světě. Úmysl sestrojit elektrickou telegrafii projevil počátkem třicátých let a v roce 1838 si svůj vynález, včetně abecedy, která je známa dodnes, nechal patentovat. Tato metoda pomalu odchází do historie, ale mě to nedá, abych opět neupozornil na scénu z filmu, tentokrát to je Den nezávislosti, kdy se dokonalá technika útočících mimozemšťanů obchází snad primitivním, ale velmi spolehlivým telegrafním klíčem.
Následovalo padesát let zdokonalování, různých vylepšení, i soudních tahanic, v boji o přiznání patentů. Země se pokrývala nejen kolejnicemi, ale i telegrafními tyčemi, s nataženými dráty. Nakonec se propojily drátem, přesněji podmořskými kabely i jednotlivé kontinenty. To však nemohlo pokračovat do nekonečna, protože zadrátovanou zeměkouli si nikdo nepřál. Ani dvacáté století si to nepřálo, naštěstí stálo na pevných vědeckých základech svého předchůdce. Století páry se pomalu měnilo ve století elektřiny. Na jeho počátku přišel Marconiho objev. Pan fyzik měl vlastně štěstí. Jedině na Zemi mohl tento vynález fungovat. Elektromagnetické vlny se poslušně odrážely od ionosféry a dopadaly na určené místo, v tisícikilometrových vzdálenostech. Jen ještě kratičkou poznámku. S vysílačkou byste na Měsíci neuspěli. Osoba, se kterou byste komunikovali, by musela být současně na dohled. Jakmile by zmizela pod obzorem, zmizela by i z příjmu. Vysílali byste do vesmíru.
Morse, Tesla, Marconi. Jména, která nezapadají. Symboly lidského vědění a pokroku. V jejich stínu je ale ještě jedno jméno a neprávem. Mělo by se hřát na stejném výsluní popularity a obdivu. Slovák Jozef Murgaš. Přiznejte se, že vám toto jméno mnoho neříká. Narodil se v tehdejších Uhrách, roku 1864. Vesnička Tajov, nedaleko Banské Bystrice. Katolický kněz a malíř, který pro každý kostel, kam byl církevními úřady poslán, namaloval nějaký obraz s náboženským motivem. Jako kněz měl sice stálý zdroj příjmů, ale jeho ovečky nikoliv.
Mnoho Slováků tehdy zamířilo do Ameriky, země zaslíbené. I Jozef Murgaš se vydal za oceán. Bylo to se roku 1896. Cílem byla hornická obec Wilkes –Barre, kde žily tři stovky slovenských rodin. Svoje kázání střídal se studiem fyziky. Nic proti bohu, když zkoumám jeho zákony, byla jeho filozofie. Zdokonalení telegrafu, které uskutečnil, bylo vlastně i vynálezem rádia. Nikoliv již tečky a čárky na papírové pásce, nýbrž mluvené slovo. Na dálku a bez drátů. Poprvé. Jen čtyři roky po Marconiho vynálezu. Páni starostové z obcí třicet kilometrů od sebe si mohli poprvé popovídat, což pak potvrdili i písemně. Jeho vynález byl patentován. Kupodivu, nový stát ho po roce 1918 nepřijal, a tak se vrátil zpět do Ameriky, kde i zemřel.
