Ema Destinnová, která rozechvívala koncertní síně a divadla a kterou svého času obklopovalo tolik ctitelů, odpočívá na tichém místě vysoko nad řekou, na vyšehradském Slavíně. Její honoráře dosahovaly záviděníhodných sum, ale na sklonku života se potýkala s finančními problémy. Přitom ji dnes většina lidí, krom milovníků vážné hudby, zná jen z bankovek vyšší hodnoty, nesoucích její tvář.
Budoucí sopranistka světového formátu Emílie Pavlína Věnceslava Kittlová se narodila ve znamení Ryb, na přelomu 26. a 27. února 1878. Jako by astrologické dispozice předjímaly osud půlnočního dítěte… Otcem byl Emanuel Kittl, bohatý pražský podnikatel, bohém a štědrý příznivec umění. Emina matka Jindřiška, rozená Šrutová, předala dceři svůj talent operní pěvkyně, která vyměnila slibnou kariéru za péči o rodinu. Emilka se od dětství projevovala jako silná individualita, bystré a samostatné dítě s mimořádným tvůrčím potenciálem: výtvarným, literárním a v prvé řadě muzikálním. Hra na klavír byla samozřejmostí, ale Kittlova druhorozená dcerka ovládla bravurně také housle.
Ve třinácti letech navštěvovala Ema hodiny zpěvu u Marie von Dreger Loewe-Destinn; z vděčnosti k výtečné učitelce si zvolila pseudonym podle jejího příjmení. Ema se nespokojila studiem zpěvu – měla hlas „krásně zbarvený s neuvěřitelným rozsahem od altových poloh po koloraturní soprán, vždy přirozeně zvučný, jistý a muzikální.“ Přibrala si také kursy herectví v dramatické škole a začala psát divadelní hry. Svérázná dívka se ucházela v r. 1897 o angažmá v Národním divadle, ale tehdejší ředitel František Adolf Šubert ji doslova „vyrazil“: adeptka prý nemá hlas.
Z politických důvodů nevyšla devatenáctileté zpěvačce natrvalo ani Drážďanská opera. Paličatá Ema směle zkusila štěstí v ještě významnější hudební instituci, na operní scéně v Berlíně. Debutovala v úloze Santuzzy (Sedlák kavalír), byla přijata a během svého působení na zdejším jevišti do podzimu 1909 ztvárnila padesát čtyři rolí, z toho 12 v premiérách. V roce 1908 byla Vilémem II. jmenovaná pruskou komorní pěvkyní, načež zahájila vítězné tažení hudebním světem. Výjimkou byla Itálie, kterou Ema Destinnová ctila coby kolébku operního umění. Primadona, jinak suverénní, zde ve své umělecké pokoře a uvážlivosti nikdy nevystoupila.
Kromě dokonalého hlasového projevu Ema znamenitě disponovala i herectvím, které dosti často operním umělcům schází. Hovořila pěti jazyky, využívala své všestranné vzdělání a inteligenci, měla smysl pro humor a talent přesahující hranice jednoho uměleckého oboru. Psala básně, romány, překládala, a to i do němčiny, složila valčík a soubor písní, zajímala se o astronomii a medicínu, sbírala okultní suvenýry a esoterickou literaturu. Kouzelné jsou její vtipné dopisy z cest, kresby i karikatury. Spolupracovala s osobnostmi jmen, která dodnes budí úctu. Ti skvělí muži ji pokládali za svou múzu, dvořili se jí, komponovali pro ni písně a opery, upravovali libreta.
S nejedním skladatelem, výtvarníkem či literátem navázala přátelský vztah, s některým intimní poměr – například s klavírním virtuosem Arthurem Rubinsteinem či se zbožňovaným italským tenoristou Enrico Carusem, nejpopulárnějším pěvcem své doby (se slabostí pro plnoštíhlé dámy, tedy rovněž Emu). Ucházel se o ni také legendární dirigent a hudebník Arturo Toscanini, kterému Ema přezdívala „Vztekanini“ podle bouřlivých pokynů, které uděloval ansámblu i celebritám. Pěvkyně však také nesobecky podporovala kolegy z operní sféry, třeba geniálního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera či mladého kompozitora a hudebníka Richarda Strausse.
První dámu mezinárodních scén angažovali v Londýně – prestižní Royal Opera House v Covent Garden a 231 představení, a v New Yorku – ve vrcholně uznávané Metropolitní opeře neboli Met ztvárnila 80 rolí. Na přímé pozvání Cosimy Wagnerové účinkovala při kultovních Hudebních slavnostech v Bayreuthu, hostovala v Chicagu, Baltimoru, Bostonu, Washingtonu, San Franciscu, v Paříži, Vídni… konečně i v Praze. Slavila bouřlivé úspěchy v titulních rolích: Salome, Carmen, Aida, Tosca, Mignon, Šárka (Ema podpořila inscenaci Fibichova opusu) Byla úchvatná jako ústřední hrdinka ve Wagnerových operách, např. v Bludném Holanďanovi (Senta) a Soumraku bohů (Gudrun), v Gounodově Faustovi a Markétce, Mozartově Donu Giovannim (Dona Anna), Verdiho Trubadúrovi (Leonora) v Pucciniho Madam Butterfly a Děvčeti ze Západu.
Navzdory svému kosmopolitnímu životu uměleckému i osobnímu zůstávala Češkou a vroucí vlastenkou. Propagovala díla Bedřicha Smetany, ztvárnila Mařenku v Prodané nevěstě, Vlastu v Daliborovi. Libuše mělo být její nejskvělejší vystoupení na domácí půdě, v Národním divadle, kde ji dříve opomíjeli. Prosadila si, aby Přemysla ztvárnil její tehdejší partner, francouzsko-alžírský operní barytonista Dinh Gilly. Exoticky vyhlížející zakladatel přemyslovské dynastie obecenstvo nepotěšil…
Když vypukla válka, Ema Destinnová chtěla přispět k osamostatnění milované země. Odvážně a možná i trochu naivně nabídla pomoc českému domácímu odboji, Maffii. Využili možnosti cestovat, kterou pěvkyni poskytla vystoupení ve Státech, a požádali ji o předání významných informací. To se Emě podařilo, dokonce při návratu v r. 1916 chytře proklouzla c. k. rakousko-uherské policii. Vysloužila si však její dohled a zákaz opustit mocnářství. Byla internována na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, který zakoupil Dinh Gilly z jejích peněz. Měl se stát společným domovem, jenže vztah obou umělců se rozpadl.
Diva natolik excentrická, že se jako první významná dáma v tuzemsku nechala tetovat (nohu od kotníku ke slabinám jí ovíjeli hadi) se přesto na vnucených divadelních prázdninách nenudila. Byla příliš činorodým a nepokojným duchem. Vášnivě ráda rybařila a sbírala ve zdejších krásných lesích houby, zabývala se literárními aktivitami. Inspirovaly ji osudy předchozích majitelů strážského zámku, baronů von Leonhardi – zejména posledního z nich, vzdělaného a neštěstími pronásledovaného Adolfa.
Osvícený šlechtic, zakladatel moderního českého hermetismu, se věnoval okultním naukám a křesťanskému esoterickému hnutí. Ema Destinnová, kterou okultismus a esoterika velice zajímaly, nalezla v jeho romantickém a tragickém životě spřízněnost – zřejmě i proto se rozhodla pro koupi Stráže. Vznikla tak umělecky vybroušená tetralogie Ve stínu modré růže: Román zašlých vášní (nové vydání Evropský literární klub, 2002).
Právě paranormální poznání patřilo k činnostem, které Emu při jejím pobytu na Stráži rozptylovaly i vytěžovaly. Se zámkem získala největší středoevropskou knihovnu této literatury, jak ji shromáždil Adolf von Leonhardi: esoterika, alchymie, okultismus, spiritismus, magie, věštění, astrologie. Řada jejích známých a přátel patřila ke kruhům, které se této módní oblasti věnovaly, např. Universalia – Společnost českých hermetiků. A paní Ema se ve svých pochybách, stesku a snad i depresích obrátila k nadpřirozenému světu. Na jednom z jejích exlibris je zobrazen kostlivec, v jehož hrudním koši se ukrývá ženská postava s prosebně sepjatýma rukama…
Ke smutku měla důvody. Už se jí nepodařilo vrátit se na výsluní, svět se po válce změnil, objevily se nové talenty, operu z jejího výsostného kulturního postavení sesadila kinematografie. Ema zůstala na Stráži, ztloustla (to se špičkovým operním pěvcům stává) a v r. 1926 se vzdala veřejného vystupování – až na koncertní výjimky. Zklamalo i manželství, uzavřené v r. 1923 s leteckým důstojníkem Josefem „Joe“ Halsbachem, sobeckým a povrchním mladým mužem. Zato se objevily vážné finanční svízele, kdy bývalá primadona musela vydražit část svých sbírek, a ještě závažnější zdravotní problémy.
Ema Destinnová, jedna z nejpozoruhodnějších žen v české historii, zemřela náhle na mozkovou mrtvici. Stalo se to v Českých Budějovicích v průběhu oční operace, 28. ledna 1930, pouhý měsíc před jejími 52. narozeninami. Zůstaly po ní nahrávky árií a písní na 231 gramofonové desce. Byly natočeny před I. světovou válkou; jsou stále kvalitní a dovolují nám obdivovat její úžasný, dokonalý hlas. Zbyly artefakty a památky na Stráži – mezi nimi její oblíbený kostlivec v rakvi, pojmenovaný Ivan, a unikátní sada tarotových karet s Eminými ironickými komentáři… Na její počest se v Českých Budějovicích od roku 1990 konají každoroční Hudební slavnosti Emy Destinnové.
