Stavba přehrady pod vedením známého francouzského inženýra André Coynea začala v dubnu 1952 a byla dokončena v roce 1954. Souběžně s výstavbou přehradní hráze o 1400 metrů dále po proudu řeky probíhala také stavba dálnice. Přehrada měla regulovat rychlost toku řeky a zadržovala 50 milionů kubických metrů vody, která se používala v zemědělství, pro domácnosti a turistický sektor v přilehlé oblasti. Její délka činila 222 metrů, vysoká byla 66 metrů a měla šířku u koruny hráze 1,5 metru a u základny 6,78 metrů. Plného stavu vody dosáhla až 5 let po dokončení, v roce 1959.
A právě koncem tohoto roku, 2. prosince v 21.13 hodin, došlo k jejímu protržení, na první pohled proto, že hladina vody stoupala rychlým tempem v důsledku vydatných srážek. Už během dopoledne nádrž dosáhla své maximální úrovně a voda sahala pouhých 28 cm pod okraj hráze. Hrázný André Ferro proto požádal o povolení k vypuštění přebytečné vody, ale nedostal ho z toho důvodu, že by zvýšené odpouštění vody z přehrady mohlo zaplavit staveniště dálnice. Později, zhruba pět hodin před protržením hráze, mohl hrázný otevřít spodní vypouštěcí šachty, ale průtok 40 m3/sek hladinu vody zdaleka včas snížit nestačil. Do přehrady natékalo tolik vody, že snížit hladinu vody o několik centimetrů trvalo celé tři hodiny. Nakonec se přehradní hráz zhroutila celá najednou, jen u jejího pravého břehu zbylo několik bloků betonu. Trosky hráze se potom našly rozptýlené po celé zaplavené oblasti.
Protržení přehrady vytvořilo masivní záplavovou vlnu vysokou na začátku své cesty 40 metrů a pohybující se rychlostí 70 km za hodinu. Z povrchu země smetla dvě menší vesnice i staveniště dálnice. Voda s sebou nesla i betonové bloky z hráze, z nichž některé vážily až 600 tun. Za 20 minut se už „jen“ tři metry vysoká vlna přiřítila do města Fréjus vzdáleného 7 km od přehrady a zaplavila jeho západní polovinu a konečně dorazila do moře, kde zanikla. Předtím ale zničila také různé místní silnice a železniční tratě. V celé oblasti zlikvidovala 155 budov a dalších 496 poškodila a znehodnotila 1350 hektarů půdy. Škoda byla vyčíslena v dnešních cenách asi na půl miliardy eur.
Příčinou protržení přehrady Malpasset nebylo pochopitelně jen množství vody, které měla zadržet, neboť přehrady jsou projektovány tak, aby se v případě přeplnění voda mohla začít přelévat přes korunu hráze a hráz se tak neprolomila. V tomto případě však zřejmě došlo k podcenění geologického průzkumu.
Podle příslušných geologických a hydrologických studií provedených v roce 1946 bylo sice umístění hráze správné, ale geologický průzkum regionu nebyl z důvodu nedostatečného financování proveden v dostatečné šíři. Za nejpravděpodobnější příčinu katastrofy je dnes proto považován tektonický zlom, který byl objeven až později, a z toho plynoucí rozdíly v mechanických vlastnostech ruly, na které byla přehrada postavena. K nestabilitě hráze mohly přispět odstřely skály při stavbě dálnice. Už týdny před katastrofou byly slyšet v okolí přehrady podivné praskající zvuky, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Stejně jako netěsnostem na pravé straně hráze, které se objevily v listopadu téhož roku.
Co by mohlo protržení přehrady zabránit? Stačilo ji postavit asi o 200 metrů výš po proudu řeky, mimo onen tektonický zlom a vybavit ji většími vypouštěcími šachtami. A, pochopitelně, věnovat pozornost varovným příznakům, které se prokazatelně objevily před protržením hráze. Toto poslední doporučení ovšem neplatí jen pro přehrady.
