Odvaha budí všude úctu, i u nepřítele. Válka byla prohraná už dávno, ale japonská generalita si to nechtěla přiznat. Admirál Jamamoto měl před čtyřmi lety správný odhad. Útokem na Pearl Harbor jsme probudili spícího obra. Měl pravdu. Válečný stroj Spojených států se roztočil naplno. Ten průmyslový, i ten vojenský. Rozpínavost a úspěchy japonské armády se chýlily ke konci. Pak přišla bitva o Midway, což byl japonský Stalingrad. Od té doby se už jen bránili a ustupovali. To, co jim chybělo ve vojenských skladech, však nahrazovali fanatismem a vojenskou zběsilostí, nad kterou Američanům, i přes jejich převahu ve všech směrech, běhal mráz po zádech.
Zcela určitě se po válce setkávali váleční veteráni. Ti, kteří se vylodili na pláži Omaha, i ti z pláží na Iwodžimě. Je téměř jisté, že došli k závěru, boj proti Němcům byla v porovnání s tímto tichomořským ostrovem, procházka růžovým sadem. Nechat se zajmout v bezvýchodné situaci, to bylo sice pro německé vojáky potupné, ale bylo přirozeným vyústěním prohrané bitvy. I přes Vůdcův rozkaz neustupovat, to byla šance přežít a dočkat se konce války. Pro Japonce nemyslitelné. Samurajští předkové by jimi pohrdali. Raději se vrhnout s odjištěným granátem proti americkému kulometu. Tak káže čest císařského vojáka.
Bitva o ostrov Iwodžimu začala šestnáctého února 1945, a trvala krvavých čtyřicet dní. Pokud by se ho podařilo Američanům získat, japonské hlavní ostrovy by již ležely v dosahu jejich bombardérů. To se nesmí stát a generál Kurijabaši si toho byl vědom. Vyhaslá sopka Suribači se stala strategickým bodem a záhy byla provrtána jako ementál, osmnácti kilometry chodeb se spoustou palebných postavení. Suribači není žádný super vulkán. Je to prcek, i naše hora Říp je více než dvakrát vyšší. Ale i z výšky necelých dvě stě metrů měli Japonci skvělý rozhled. Taktika velitele byla jednoduchá. Neprozrazovat svá postavení do poslední chvíle. Nechat Američany vylodit a pak je pobít předem zacílenou dělostřelbou. Američanů bylo více než sto tisíc, Japonců pětkrát méně. Evropský generál by dávno vztyčil bílou vlajku, pro japonského to byla samurajská výzva. Jak se rozhodl, tak učinil. Na pobřeží se dlouho nedělo nic a někteří američtí vojáci už začali podléhat falešnému dojmu, že to Japonci zabalili a ostrov je opuštěn.
Ve chvíli, kdy se jejich nohy dotkly úpatí Suribači, nastalo peklo. Dny plynuly a ztráty narůstaly. Bylo předem jasné, že Japonci podlehnou, ale prodávali svoji kůži velmi draze, a na polních obvazištích Američanů to bylo vidět. Přesto však odpor slábl a Japonci začali ustupovat. Dvacátého třetího března ukončil Kurijabaši svůj život. Zbytek japonských vojáků se rozhodl k poslednímu, sebevražednému útoku, který byl paradoxně úspěšný. Američané nepřítele podcenili a Japoncům se podařilo proniknout na jedno z letišť, kde pobili piloty a letištní personál, což byla velmi citelná ztráta. Důkazem japonského fanatismu byli i dva jejich kulometčíci, kteří složili zbraně až v roce 1949. Hrůzy na Iwodžimě byly varováním, co by Američany čekalo, pokud se vylodí přímo v Japonsku. Tím se otevřela cesta k Hirošimě.
