Podle bolševiků bylo navíc reálné uzavřít takové mírové smlouvy, které vše uvedou do předválečného stavu, takže Rusko sice žádná území nezíská, ale také neztratí. A to v dané situaci znělo velmi lákavě. Ruská generalita i Prozatímní vláda to samozřejmě viděla jinak a chtěla své vojáky povzbudit do dalších bojů. Podle nového vrchního velitele generála Brusilova by k tomu nejvíc přispěly nové úspěchy ruské armády přímo na frontě.
Přes všechny problémy, s nimiž se ruská armáda potýkala, to nebyla nerealistická vize. Rusové měli na svých bojištích stále ještě dvoj- až trojnásobnou převahu nad nepřítelem, jehož jednotky na východě navíc nepatřily právě mezi ty elitní. Generál Brusilov se proto nyní rozhodl opřít o své nejspolehlivější jednotky a s jejich pomocí ukáznit i ty nejrozvrácenější, zasažené bolševickou pacifistickou propagandou. Takto stmelené ruské vojsko potom mělo napnout své síly proti nepříteli v tzv. Kerenského ofenzivě vedené ve směru Tarnopol – Lvov.
V té době již v ruské armádě působily i početnější československé jednotky složené především ze zajatců a přeběhlíků. Ti svou vojenskou kariéru v ruské armádě začali již na počátku války, když českoslovenští vojáci působili jako průzkumníci u ruských jednotek. K jejich spojení do jednoho oddílu útočné pěchoty, přesně do brigády o třech neúplných plucích pod velením ruského plukovníka Trojanova, došlo v létě 1917. Vznikly tak regulérní československé vojenské jednotky, zvané čs. legie na Rusi.
Čs. legie se měly zapojit i do Kerenského ofenzívy a bojem proti Rakousku-Uhersku přispět k pádu monarchie a ke vzniku samostatného čs. státu, což byl jejich hlavní cíl. Vzhledem k nedostatkům ve výzbroji, výstroji i výcviku se s čs. brigádou ale počítalo jen ve vedlejším útočném sledu a nikoliv v tom hlavním. Konkrétně byla zařazena do II. sboru 11. ruské armády pod velením generála Selivačova. Úkolem čs. brigády se přitom stalo působit jako spojka mezi dvěma finskými brigádami, které měly zaútočit jako první. Čechoslováci, celkem asi 3500 mužů se 30 kulomety, čtyřmi zákopovými děly a čtyřmi minomety, zajišťovali na frontě úsek dlouhý 6 km a při ofenzivě měli především chránit boky sousedících finských divizí.
Shodou okolností se proti Čechoslovákům na ruské straně ocitly rakousko-uherské jednotky sestávající převážně z Čechů, a to plzeňský 35. pěší pluk, jindřichohradecký 75. pěší pluk a olomoucký 5. myslivecký prapor. Tyto jednotky o celkové síle cca 4000 vojáků měly převahu nejen početní, ale i ve výzbroji – 100 kulometů a 50-60 děl. To, že vlastně Češi bojují proti Čechům, obě strany zjistily až během bojů.
Ofenzívu ruské armády zahájila 1. července v osm hodin dělostřelecká příprava a vpád do nepřátelských zákopů, ale nepříliš úspěšný. Jediný úspěch toho dne zaznamenaly ruské jednotky u Koňuch jižně od Zborova. I tak se však podařilo postavení rakousko-uherských jednotek oslabit a jejich plánované německé posily se navíc opozdily, takže výchozí situace pro další útoky ruské armády se tak stala značně příznivou.
Druhý den, 2. července, začala znovu ruská dělostřelecká příprava a 4. finská divize zahájila útok na dominantu zborovského úseku fronty, kopec „Mohyla“. Čechoslováci tento útok podpořili a asi v 10 hodin se jim podařilo obsadit 1. linii nepřátelských zákopů, po dalších 45 minutách i druhou linii a před polednem ještě třetí. Tím dosáhli nejhlubšího průlomu v rámci celého II. sboru. Generál Sulivačov podpořil čs. brigádu záložní 82. divizí a přibližně ve 13 hodin obě jednotky dobyly kopec „Mohyla“ a postoupily tak až 5 km hluboko do nepřátelského území. Tento bojový úspěch II. sboru se však nepodařilo dále zúročit, protože k prolomení fronty došlo na nečekaném místě a za útočnými sledy nebyly připraveny další zálohy.
Kerenského ofenzíva, poslední ofenzíva 1. světové války, nebyla přes dílčí postup na některých úsecích fronty úspěšná. 19. 7. 1917 přešly jednotky nepřítele do útoku, ruská vojska byla poražena a rozklad ruské armády pokračoval dál. Sám Kerenskij (1881 – 1970), premiér ruské Prozatímní vlády, po němž byla ofenzíva pojmenovaná, musel po levicovém převratu 25. 10. 1917 (Velká říjnová socialistická revoluce) Rusko opustit a žil v exilu, do roku 1940 ve Francii a pak v USA. Čs. brigádu stálo vítězství u Zborova na 200 padlých a 800 raněných, samotná brigáda zajala však 3210 nepřátelských vojáků a ukořistila 15 děl a 50 kulometů. (Celkem padlo v Rusku v této válce 4112 čs. legionářů.)
Význam bitvy u Zborova, po roce 1948 nepříliš zmiňované, spočívá v tom, že po ní se už Rusko nebránilo tomu, aby vznikla celá regulérní čs. zahraniční armáda. Původní jediná brigáda tak mohla být během následujícího půl roku doplněna z dobrovolně se hlásících čs. zajatců až do velikosti armádního sboru s vlastním dělostřelectvem a pomocnými technickými jednotkami. K porážce Rakouska-Uherska v 1. světové válce přispěli tito legionáři také obsazením Transsibiřské magistrály, čímž znemožnili po uzavření separátního míru mezi Ruskem na jedné straně a Rakouskem-Uherskem a Německem na druhé straně návrat německých a rakousko-uherských zajatců zpět a jejich začlenění do dalších bojů na západní frontě.
V politické rovině oficiální uznání této čs. zahraniční armády mělo za následek nastolení nového právního vztahu mezi Čechoslováky jak k Rakousku-Uhersku, tak k jeho nepřátelům v této válce, spojencům v rámci Dohody. Z tohoto „zárodku“ se nakonec také po rozpadu Rakouska-Uherska podařilo „vypěstovat“ zcela nový, samostatný československý stát přesně podle vize jeho budoucího prvního prezidenta T. G. Masaryka.
Pozoruhodný úspěch čs. brigády býval vysvětlován tím, že jakmile bojující strany zjistily, že vlastně Češi stojí proti Čechům, zastavily boj a Češi na rakousko-uherské straně přešli hromadně a dobrovolně do zajetí Čechů na straně ruské, což vzhledem ke značnému počtu zajatců vypadá i logicky. Rakouské vojenské velení se však snažilo tomuto nařčení, týkající se především plzeňského 35. a jindřichohradeckého 75. pluku, čelit a generál Böhm-Ermolli dokonce svému císaři, Karlu I., poslal 11. 7. 1917 hlášení o tom, že k něčemu takovému rozhodně nedošlo a že se ani jeho vojáci nedohodli s nepřítelem na vyklizení pozic.
V bitvě u Zborova proti sobě údajně stanuli také dva budoucí čs. prezidenti, na rakousko-uherské straně Klement Gottwald a na ruské Ludvík Svoboda.
