Neutěšené bylo už jeho rodinné zázemí. Fishův otec Randall (1795 – 1875), Američan anglického původu, byl o 43 let starší než matka Ellen (1838 – 1903), Američanka skotsko-irského původu. Otci bylo v době Hamiltonova narození 75 let a měl ještě tři starší sourozence. Fishova rodina byla silně zatížena duševními nemocemi. Hamiltonův strýc trpěl mánií a bratr byl hospitalizován ve státní psychiatrické léčebně. Sestře i třem dalším příbuzným byla rovněž diagnostikována duševní choroba a matka trpěla halucinacemi, měla vidění a slyšela hlasy.
Zatímco dnes by nikdo s léčbou za této situace neváhal, před 150 lety prostě panovaly jiné poměry. Když bylo Hamiltonovi 5 let, jeho bratr utrpěl infarkt a jeho otec zemřel. Matka neviděla z existenčně zoufalé situace jiné východisko, než dát Hamiltona do sirotčince, kde ovšem panovaly otřesné poměry. Zneužívání, bití a bičování tam bylo na denním pořádku a obvyklé i mezi chovanci navzájem.
Hamilton tam prožil, či spíše přežil, pět let, než si ho matka mohla vzít v roce 1880 k sobě domů. Hamilton byl již tehdy v zajetí svých četných úchylek, které nikdo nekorigoval, ani neřešil. Dostal se do společnosti výrostků, s nimiž praktikoval požívání moče a stolice, valnou část víkendů ve veřejných lázních sledoval, jak se tam svlékají chlapci, a psal obscénní dopisy ženám, jejichž adresy získával z inzerátů a registračních agentur sňatků, což zůstalo jeho celoživotním „koníčkem“.
V roce 1890 Fish odjel do New Yorku, stal se prostitutem a začal znásilňovat mladé chlapce. O osm let později se z popudu své matky oženil a se svou o devět let mladší ženou, Annou Mary Hoffmanovou, měl celkem 6 dětí. Pracoval jako malíř pokojů, ale dle svých slov i nadále obtěžoval děti, většinou chlapce do šesti let. A začalo ho fascinovat sebezmrzačování, především v oblasti genitálií. Jeho život se mohl změnit k lepšímu v roce 1903, kdy byl zatčen, poněkud překvapivě „jen“ kvůli krádežím, a odsouzen do vězení v Sing Singu.
Jenže vězení ho, celkem pochopitelně, změnit nedokázalo, a pokud ano, tak jen k horšímu. Po propuštění dál pokračoval v tom, co měl nejraději, tedy mučení svých obětí, často i velmi brutálnímu. Stejně intenzivně se v tomto ohledu ale věnoval i sám sobě. Asi se nelze divit tomu, že mu v lednu 1917 utekla žena, a to s údržbářem, který se u nich stravoval. Zřejmě měla rodinného života po krk, protože s sebou vzala takřka všechen majetek, ale děti ne.
Péče o ně Fishův duševní stav zhoršila. I když svým dětem neubližoval, začal mít sluchové halucinace. Jednou se zabalil do koberce a tvrdil, že mu to přikázal apoštol Jan. Začal se také sebepoškozovat, kromě jiného si vpichoval jehly do slabin a do břicha a nechával je tam – po jeho zatčení rentgenové snímky odhalily v pánevní oblasti 29 jehel. Nově se u něj projevila posedlost kanibalismem, často si připravoval večeři sestávající ze syrového masa a můžeme jen doufat, že ne lidského. A nakonec dospěl k pocitu, že mu mučit a sexuálně zneužívat děti přikázal sám bůh. Používal k tomu své „nástroje pekla“ – sekáček na maso, řeznický nůž a ruční pilku.
Fishovy jeho brutální zločiny procházely tak dlouho především proto, že si své oběti vybíral mezi lidmi, kteří byli duševně zaostalí, a Afroameričany. Byl přesvědčen o tom, že takoví lidé o nic nepřijdou, když zemřou. A také je povětšinou nikdo nepostrádal.
Až po desítkách let byl zadržen na základě anonymního dopisu popisujícímu únos, mučení a vraždu dívky jménem Grace Buddová, za níž byl ovšem již předtím neprávem odsouzen někdo jiný. A postupně začaly vycházet najevo další Fishovy skutky, a to především na základě jeho vlastních přiznání. Těžko však říct, co skutečně udělal a co si jen vymýšlel, aby ohromil vyšetřovatele a získal si jejich pozornost. Sám o sobě tvrdil, že má na svědomí asi stovku obětí, vyšetřováno bylo pět případů, a nakonec byla Fishovi prokázána jen jediná vražda a s ní související kanibalismus, přičemž obětí byla právě Grace Buddová. A tak o úrovni tehdejšího vyšetřování můžeme mít dnes právem pochybnosti.
A kupodivu pochybovali i porotci, kteří Fishe soudili. Bylo jim sice jasné, že Fish je duševně nemocný, ale při svém rozhodování se více než fakty, řídili pocitem, že by takový člověk měl být v každém případě popraven. To se také 16. ledna 1936 stalo, konkrétně na elektrickém křesle v Sing Singu. Fishova poslední slova zněla: „Ani nevím, proč jsem tady.“
