Když slavnou pařížskou kurtizánu Dumas poznal, bylo jí teprve 20 let, ale už měla za sebou řadu mileneckých vztahů. Po matce pocházela ze starého, ale zchudlého šlechtického rodu. Když v osmi letech osiřela, putovala na vychování k jedné staré selce, která sice nebyla zlá, ale vyžadovala, aby dívka tvrdě pracovala. Alphonsine u ní sloužila jako pasačka krav a do školy nikdy nechodila. Zásluhou zemědělských nádeníků, kteří pomáhali při žních, brzy přestala být naivním a nezkušeným děvčetem a pochopila, čeho si muži cení. Od selky odešla a dala se do služby k jednomu starému mládenci jako děvče pro všechno. Pak se dostala do Paříže, pracovala jako dělnice v prádelně a později se stala prodavačkou v obchodě. Zbavila se svého venkovského nářečí, osvojila si dobré způsoby a rychle našla zalíbení v eleganci, kterou viděla kolem sebe.
A začala si budovat úplně novou kariéru. Po setkání s postarším hostinským od něj dostala byt a už jí nehrozila ani bída, ani hlad. Chodila s ním na procházky a do zábavních podniků, kde poznala velmi příjemného mladíka, Antoine-Agénor-Alfreda, hraběte de Guiche. Ten se brzy stal jejím dalším milencem a zahrnoval ji přepychem. Alphonsine díky němu měla nejen peníze, klenoty, toalety i komorné, ale dostala od něj i nové jméno – Marie Duplessis, které znělo jaksi vznešeněji. Jejich láska, a byla to opravdu láska, skončila, když se Marie dozvěděla, že pro hraběte není dost dobrou nevěstou…
Několik měsíců potom žila sama, než se o ni začal zajímat vikomt Eduard de Perrégaux, který po otcově smrti zdědil obrovské bohatství. A nešetřil s ním. Marie začala opět dostávat klenoty a zlato, vikomt za ni platil účty, vodil ji do nejlepších krejčovských salónů a módních restaurací. Milenci spolu také pobývali v Badenu, „letním hlavním městě Evropy“, kde Marie propadla ruletě. Když její prohry byly moc i na vikomtovu kapsu, vrátila se spolu s ním do Paříže. Tam ji vikomt oznámil, že musí na venkov za nemocným příbuzným a už se nevrátil.
Marie potom poznala hraběte de Stackelberg, o němž se říkalo, že je nesmírně bohatý. A byla to pravda. Hrabě se jí svěřil, že mu připomíná jeho přibližně stejně starou dceru, která zemřela na tuberkulózu. Projevil přání se s ní stýkat, aby mu ji připomínala, a také se patřičně odvděčil. Nastěhoval Marii do nádherného bytu, pořídil jí koně a kočár a nic pro ni nebylo hraběti dost drahé. V té době ale Marie začala pokašlávat a stěžovat si na úvahu. Brzy bylo jasné, že tuberkulózou strádá i ona.
A právě tehdy, v roce 1844, ji v divadle poprvé spatřil Alexander Dumas mladší a na první pohled se do ní zamiloval. To se už Mariin zdravotní stav hodně zhoršil, často zůstávala na lůžku nebo přecházela u krbu, ve kterém se topilo. V pokoji měla vždy velké množství kamélií, které si oblíbila pro jejich jemnou nedráždivou vůni. Vždy se jimi také zdobila, když šla do společnosti. Obvykle si vybírala bílé, jen pětkrát do měsíce červené.
Vztah s Alexandrem Dumasem ml. netrval dlouho, spisovatel jej ukončil, jakmile se kvůli Marii musel začít zadlužovat. Marie měla v té době ostatně už jiný objekt zájmu, mladého maďarského pianistu, Franze Liszta. I ten ji ale opustil. Stejně jako všichni, které kdy milovala.
A přece měla nakonec aspoň trochu štěstí. V únoru 1846 se v Paříži opět objevil vikomt Eduard de Perrégaux, odvezl Marii do Londýna, a když se spolu vrátili do Paříže, byla z Marie Duplessis už hraběnka de Perrégaux. Anglický sňatek ve Francii sice neplatil, ale byl důkazem Eduardovi lásky. Marie sama však věděla, že dlouho nepotrvá. Cítila, že její dny se blíží ke konci, a i když na tom ona ani vikomt nebyli finančně dobře, utrácela marnotratně dál. Na co také šetřit, když smrt číhá za rohem.
V den svých 23. narozenin, 16. ledna 1847 si Marie oblékla své nejkrásnější šaty a ozdobila se šperky, které jí ještě zůstaly. Dobře si uvědomovala, že jsou to její poslední narozeniny. 2. února přijala poslední pomazání a k ránu následujícího dne zemřela s posledním pohledem upřeným na svého Eduarda…
