Opičí láska Karla IV. k synovi Václavovi, byla jedním z mála toho, co se tomuto člověku v životě nepodařilo a vymklo z rukou. Abychom ale Václavovi nekřivdili. Na počátku měl nepochybně ten nejlepší úmysl vládnout dobře a nezklamat. Bohužel, nevydrželo mu to dlouho. Vládnout po Karlu IV. by opravdu zvládl málokdo, laťka byla nasazena příliš vysoko. Doba nebyla příznivá. Evropa se ocitla v situaci, se kterou by si asi neporadil i tento mocný Lucemburk. Papežské schizma, díky avignonskému zajetí, pokračovalo. Katolická církev měla dvě hlavy a to její autoritě příliš nepřidávalo. Uplyne třicet let a bude mít papeže tři. Byla to hrůza. S úpadkem církevní autority se začala ozývat i šlechta. Ucítila příležitost. Trochu víc moci navíc by nebylo k zahození.
Přeskočme nyní do roku 1408. Král Václav právě vládne třicet let. Za tu dobu toho stihl opravdu hodně. V tom špatném smyslu slova. Umučit arcibiskupova vikáře Johánka z Pomuku. Rozhádat se z vlastní rodinou a zničit svého nevlastního bratra Jana Zhořeleckého, který plně pocítil králův nevděk, za jeho osvobození. Koruna římského krále, mu byla za naprostou pasivitu k problémům v Říši, odebrána. Nyní ji měl na hlavě Ruprecht Falcký, a Václav ho upřímně nenáviděl. Organizační tým, který zdědil po svém otci, už dávno neexistoval. Diplomaté zemřeli nebo odešli do jiných služeb. Král totiž nesnášel kritiku, mnohem lépe se mu poslouchali pochvaly lidí, kteří vzděláním a postavením nesahali svým předchůdcům ani po kotníky. Manické pracovní fáze velmi záhy končily, a král mizel na celé měsíce na své lovecké hrady. Dočkat se audience bylo sázkou do loterie.
Viklef, Viklef, nejednomu hlavu zvikleš. Univerzita Karlova na počátku 15. století se dělila na čtyři národy. Saský, bavorský, polský a český. Každá tato skupina sdružovala profesory a studenty té které země, a oblastní s jejich vlivem. Česká část sdružovala oblast Čech, Moravy, Uher a Sedmihradska. V roce 1402 se němečtí profesoři rozhodli odsoudit Viklefovy články a zakázat jeho učení jako kacířské. Měli pochopitelně tři hlasy, protože zastupovali tři skupiny národů. Reformní české křídlo, které zastupoval Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice tomu s jedním hlasem nemohli zabránit a na univerzitě vypukly několikaleté, vášnivé spory, kde si jednotlivé skupiny navzájem dělali naschvály.
V roce 1408 bylo konečně rozhodnuto svolat do Pisy koncil, který měl papežské schizma rozetnout. Václav ucítil šanci znovu získat korunu římského krále. Protože Ruprecht Falcký i arcibiskup Zbyněk Zajíc se přiklonili na stranu římského papeže, obrátil se Václav na univerzitu s dotazem, ke komu se připojí oni. Němečtí profesoři se ocitli v pasti. Báli se krále, ale současně se báli, že Ruprecht Falcký splní svoji hrozbu. Ten jim totiž oznámil, že pokud se přidají ke králi, tak si po návratu do Říše ani neškrtnou. Nejen oni, ale i noví absolventi.
Česká strana ucítila šanci. Soustředěný nátlak na krále přinesl ovoce. 18. 1. 1409 král na svém hradu Točníku, kde právě relaxoval, podepsal dokument, kterým německé skupině národů odebral tři hlasy, a předal je české straně. Otočil na univerzitě poměr sil, ale nic tím nezískal. Papežské schizma se nevyřešilo, ba právě naopak. Byl zvolen třetí papež a rozpory se prohloubily. Naprostá většina profesorů z cizích zemí, včetně studentů, univerzitu opustila. Odešli do Vídně, Krakova, Heidelbergu, i do nedávno založené univerzity v Lipsku. Ze školy s mezinárodním renomé i vlivem, se stala škola provinční. Český živel mohl sice spokojeně zatleskat, udělat za odcházejícími profesory dlouhý nos, ale v dlouhodobém horizontu vývoje univerzity to byl čin neuvážený a krátkozraký. Dekret kutnohorský je sice dodnes součástí učebnic, ale rozhodně nebyl pro univerzitu přínosem.
