Charismatický herec Rudolf Hrušínský se narodil v tehdejším Novém Etynku, nynější Nové Včelnici nedaleko Jindřichova Hradce. O 13 let později se zde také narodil další bard Národního divadla – Luděk Munzar.
Na svět přišel přímo za jevištěm bezprostředně po představení Taneček Panny Márinky. Jeho matka Hermína Červíčková pocházela z rodu Červíčků a Budínských. Kromě toho měl za pradědečka kočovného herce Hynka Mušku, díky kterému jsou Hrušínští spříznění s další hereckou rodinou – Petrem a Terezou Kostkovými. Rudolfův otec se jmenoval Böhm, ale po krádeži hrušek mu začali přezdívat Hrušovský a později Hrušínský, a tento umělecký pseudonym začal od roku 1935 užívat trvale.
„Na tragickej život já jsem pes,“ říkávala populární herečka, která by letos oslavila 85. narozeniny
Od 15 profesionálem
Už odmala hrával v kočovné divadelní společnosti své babičky a a z gymnázia ho dokonce kvůli neustálým absencím, kdy trávil víc času v divadle než ve škole, vyhodili. Začal se tedy živit jako profesionální herec už v 15 letech, nejprve v holešovické Uranii a později v Déčku E. F. Buriana, kde přičichnul ke skupinové recitaci v takzvaných voice bandech. To se projevilo na jeho pozdější dramatické dikci, často využívané k přednášení veršů, například Máchova Máje.
Úspěšný byl také v prvorepublikovém filmu. Když mu bylo 25, měl za sebou natáčení již v 17 filmech. Dodnes je z nich nejznámější asi Cesta do hlubin študákovy duše. Působil v Divadle na Vinohradech, v Městských divadlech pražských a od roku 1960 v Národním divadle. V 50. letech se stal kultovním představitelem dobrého vojáka Josefa Švejka ze světoznámého Haškova románu. Kvůli roli výrazně přibral a to ho už napořád přesunulo do úplně jiného hereckého typu, než byl doposud zvyklý.
Tvůrčí rozlet i pád
Pražské jaro a uvolnění v české kinematografii se v jeho v tvorbě odrazilo jednak skvělými filmy – zejména v jeho životní roli spalovače mrtvol ve stejnojmenném snímku Juraje Herze – i ráznou odvetou za podpis Vaculíkových 2000 slov.
Protože ani v nadcházející normalizaci svůj podpis navzdory nátlaku neodvolal, musel přestat učit na DAMU a několik let byl bez práce. Hrušínský nakonec napsal tehdejšímu prezidentovi Husákovi protestní dopis, ve kterém se odvolával na ústavní právo na práci. V roce 1977 jako většina umělců té doby podepsal Antichartu – prohlášení odsuzující Chartu 77, aniž by ji často měli možnost si ji vůbec přečíst. Komunisté pod ní tehdy sesbírali více než 7 tisíc podpisů.
Dopis Husákovi a podpis Anticharty ho vrátily zpět k možnosti hrát. Ve filmu mu dal jednu z nových šancí František Vláčil v psychologickém dramatu Dým bramborové natě. Objevil se v komediích Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemství hradu v Karpatech, Ladislava Smoljaka Kulový blesk či Rozpuštěný a vypuštěný, Jiřího Menzela Postřižiny, Slavnosti sněženek nebo oskarové Vesničce mé střediskové nebo v nekonečných příbězích o básnících Dušana Kleina. Také ztvárnil majora Kalaše v několika detektivkách či strejdu Proška v Kachyňou zfilmovaných povídek Oty Pavla. Jeho poslední rolí byl Emil Hácha v Noci rozhodnutí z roku 1993.
Ve šlépějích českého Jeana Gabina, jak Hrušínskému kvůli jeho stylu herectví přezdívali, kráčí dnes jeho synové Rudolf mladší a Jan, i vnuci Rudolf nejmladší a Kristína.
