Žena, kterou známe jako Marilyn Monroe, se narodila 1. června 1926 v Los Angeles jako Norma Jeane Mortenson do velmi neutěšených poměrů. Ke cti její matky Gladys nutno říct, že se snažila pro dceru i bez partnera zajistit hezký domov, dokonce si na hypotéku koupila domek a kvůli splátkám začala pracovat na dvě směny. Vyčerpávající práce a dědičné dispozice k duševní poruše jí však dovedly ke zdravotnímu kolapsu takového rázu, že malá Norma putovala ve svých sedmi letech k pěstounům a později dokonce na dva roky do dětského domova.
V šestnácti letech pracovala v továrně na padáky, kde kromě jiného natírá trupy letadel. U této práce si ji, ještě jako brunetky, povšimne armádní fotograf David Connover, později nazývaný „objevitel Marylin Monroe“, a nabídne jí příležitost jako fotomodelce.
Odtud to má Norma k filmu už jenom krok, jen je třeba ho udělat. A Marylin nezaváhala. Říct rovnou, že potom šla už jen od jedné role k druhé, zní jako klišé, ale při zpětném pohledu je to skutečně tak. Posledních deset let jejího života (1952 – 1962) jí přineslo právě tu image filmové hvězdy, s jakou se zapsala do dějin. Nejvíce se líbila v komediích Páni mají raději blondýnky (1953), Slaměný vdovec (1955) a úplně nejvíc v Někdo to rád horké (1959). Mohla by tehdy cítit alespoň určité profesní zadostiučinění, kdyby se stejného úspěchu dočkal i její další film Milujme se (1960), jenže to se nestalo. A následující Mustangové už jsou rovnou propadákem.
A co hůř, nedaří se jí ani v osobním životě. Minulostí je její první manželství s „chlapcem odvedle“ Jamesem Doughertym, kterého si vzala ve svých 16 jen proto, aby nemusela do dětského domova. Na „konflikt kariér“ doplatilo její druhé, nyní již hvězdné manželství s baseballistou Joe DiMaggiem a po Mustanzích se rozpadlo i to třetí, s dramatikem a spisovatelem Arthurem Millerem. Navíc nepřišlo ani dítě, jen několik potratů.
Marylin musí nyní nutně cítit, že neuspěla ani v práci, ani v životě a propadá stále hlubším depresím. Její lékařka pro ni proto v lednu 1961 připraví léčbu šokem, internaci ve vypolštářované cele bez dveří a oken. Je to omyl, v jehož důsledku začíná Marylin už opravdu propadat šílenství. Její zoufalé volání o pomoc vyslyší Joe DiMaggio a z ústavu ji vysvobodí. Přesto si Marylin nejspíš stále připadá jako ona pověstná veverka v kole. Ať běží seberychleji, nemá to žádný smysl. Pořád stojí na místě.
Jejím posledním „místem“ se stane její vila ve španělském stylu v Brentonu, kde ji brzy ráno 5. srpna 1962 najdou mrtvou. Základní otázka zní: Byla to opravdu sebevražda?
Původní jednoduchá odpověď „ano“ vypadá hodnověrně jen na první pohled. Jistě, Marylin Monroe propadala depresím a klidně mohla sebevraždu pomocí alkoholu a „prášků“ spáchat, ale proč zrovna teď? Po propuštění z ústavu prožívala právě totiž jedno ze svých „lepších“ období. Nový roztočený film není jen práce, ale také naděje na nové úspěchy. Ve svém novém domě bydlí teprve půl roku a nadšeně jej zařizuje. Za domem si dokonce založila bylinkovou zahrádku, z Mexika objednala pár zajímavých kousků nábytku. Joe DiMaggio jí zachoval svou přízeň a už se spekuluje, že jde již o víc než jen přátelství. Den před smrtí měla herečka podle všeho velmi dobrou náladu, dokonce vtipkovala. Pokud by v takovém rozpoložení spáchala sebevraždu, tak snad jen omylem a nechtěně. Bylo by to ale vůbec možné u ženy, která měla s užíváním léků v doprovodu alkoholu dlouholeté bohaté zkušenost?
Další logický závěr tedy zní, že Marylin Monroe někdo zavraždil, a to tak, aby to vypadalo jako sebevražda. A motiv? Velice jednoduchý. Marylin se intimně stýkala (přinejmenším) s prezidentem J. F. Kennedym i s jeho bratrem Robertem a dozvěděla se přitom skutečnosti, které ohrožovaly nejen tyto dva politiky, ale i bezpečnost USA jako takových. Navíc si vše ještě zapsala do svého deníčku, který se z domu po její smrti pochopitelně „ztratil“.
Povahu onoho tajemství se už nikdy zjistit nepodařilo, což bylo ostatně smyslem celé „operace“. Podle těch nejdivočejších teorií se prý JFK Marylin svěřil, že vláda USA je v nějakém kontaktu s mimozemšťany. Marylin usoudila, že by o tom veřejnost rozhodně měla vědět a hodlala vše prozradit. Nezbylo tedy, než se jí zbavit. Určitou autenticitu této hypotéze dodává to, že jedna z pozdějších majitelek domu v něm při rekonstrukci našla odposlouchávací zařízení.
Pravou příčinou smrti Marylin Monroe však nebyla její duševní nevyrovnanost nebo pletky s prezidentem, ale její výjimečná krása. Kdyby se narodila jako nepříliš hezká dívka odněkud z předměstí, žádný fotograf by si jí v továrně na padáky nikdy nevšiml. Nebyla by žádná Marylin Monroe, jen Norma Jean Mortenson, jedna z milionů obyčejných – a možná o hodně šťastnějších – amerických žen.
