Idea zřídit v Československu tábory nucené práce (dále TNP) vznikla v roce 1948 po XI. všesokolském sletu, který probíhal od 19. do 27. června 1948 a byl to jeden z posledních svobodných projevů našich občanů v té době. Předtím 7. června abdikoval prezident republiky Edward Beneš a jeho nástupcem se stal Klement Gottwald. Prahou tehdy procházel mohutný, jásající průvod sokolů vřele pozdravovaný přihlížejícími. Cvičenci před tribunou, kde byl Klement Gottwald, dali najevo, co si o novém prezidentovi myslí – prošli před ním mlčky, s odvrácenou tváří, bez pozdravů. Jakmile přešli, dobrá nálada se jim opět vrátila. To se nedalo přehlédnout.
Komunisté se potom zaštítili masami pracujícího lidu a deník „Rudé právo“, tiskový orgán Komunistické strany Československa, začal psát o tom, že zbytky buržoazie se vzpamatovávají ze zdrcujícího úderu, který jim byl zasazen 25. února 1948. Takové živly, libující si v zahálčivém životě, bojkotují úsilí poctivých pracujících vybudovat socialismus v naší vlasti. Masy pracujícího lidu jsou rozhořčeny těmito zpátečníky a žádají, aby byla učiněna náprava. Dosáhne se toho tím, že tyto živly se budou muset buď dobrovolně, nebo pod nátlakem zúčastnit výstavby socialismu převýchovou v táborech nucené práce.
Tábory nucené práce byly zřízeny na základě zákona 247/48 Sb. o táborech nucené práce, který byl schválen 25. října 1948. O počtech zařazených lidí do TNP se dochovaly velmi rozdílné údaje. Podle střízlivých odhadů lze konstatovat, že jimi za dobu jejich existence, tj. v letech 1948 – 1954, prošlo na 20 tisíc občanů. Na území Československé republiky byly zřizovány především tam, kde byl nedostatek pracovní síly, ať už šlo o doly, hutě, železárny, stavební závody nebo státní statky. Pracovní síla v těžkém průmyslu nejen kvůli těžké práci samotné, ale i proto, že Stalin prohlásil, že Československo bude „kovárnou tábora míru“, takže se u nás začal přednostně rozvíjet těžký a zbrojařský průmysl bez ohledu na reálné možnosti našeho státu v této oblasti.
Tábory nucené práce byly podle nároků rozděleny na těžké (doly, hutě), normální (stavební podniky a s tím související vápenky, cementárny, lomy, cihelny apod.) a lehké a udržovací (zemědělské podniky a dílenská práce).
Dále se tábory dělily podle sociálního původu a stupně provinění delikventů, takže političtí delikventi a nepřátelé lidově demokratického zřízení byli zařazeni do táborů s vysokým stupněm ostražitosti. Pro provinilce, kteří porušili hospodářskou politiku státu jako šmelináře, porušovatele pracovní morálky byly určené tábory s nižším stupněm ostražitosti) a existovaly tábory také pro mladistvé provinilce (18 – 25 let) a pro ženy narušující socialistickou morálku (prostitutky apod.). I když podle tehdejších směrnic zařazení do TNP nebylo trestem ve smyslu trestního zákoníku, doba v TNP strávená se paradoxně do trestního rejstříku zapisovala.
Pár špatných rozhodnutí, zničená rodina a sebevražda. Tragický a hlavně varující osud ruské básnířky
K tomu, aby byl občan zařazen do TNP, se tedy nemusel ani provinit proti tehdejším zákonům, stačilo jen podezření, že by občan mohl chtít nějaký protistátní čin spáchat, a byl do TNP poslán preventivně. Stačilo k tomu například už jen, že příbuzný dotyčného podezřelého byl občanem některého kapitalistického státu. Stačilo použít tehdy obvyklá sousloví jako „nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení“, „nesouhlasí se znárodněním“, „stýká se s lidmi, kteří mají reakcionářské názory“, „rozšiřuje nepravdivé zprávy“, „vyhýbá se práci“, uvažuje o neoprávněném přechodu státní hranice“ či o „opuštění práce“. Oblíbenou „zábavou“ mladých nadšenců na vesnici nebo malých městech bylo večer přelézat ploty, dostat se tak třeba přes zahradu či dvorek k zadní části domu a pod okny zjišťovat, zda dotyční neposlouchají zahraniční vysílání „Svobodné Evropy“ nebo „Hlas Ameriky“, které bylo silně rušeno rušičkami tehdy nazývanými „moskevské boogie“. A pak už jen stačilo jít dotyčné udat.
Do TNP mohl potom být zařazen člověk mezi 18 – 60 rokem života až na výjimky bez řádného soudu na dobu 3 měsíců až 2 let na základě rozhodnutí funkcionářů Národních výborů, členů KSČ a KSS, kteří si tak vyrovnávali účty nejen se svými politickými odpůrci, ale také s pomocí lokálních udavačů řešili sousedské spory. O poslání do TNP většinou rozhodovaly tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky jmenoval Krajský národní výbor. Účelem TNP bylo především izolovat nepřátele republiky, převychovat je poctivou prací, za kterou dostávali mzdu a pomocí politického školení z nich vychovat platné členy budující socialistickou společnost. Většinou samozřejmě marně.
