„Bude tam velký sál s ochozy a sál bude sloužit jako hostinec a zároveň jako místo, kde občas bude koncert, kde sem tam bude divadlo z Gongu,“ řekl místostarosta Prahy 9 Tomáš Portlík.
„Vždycky to byl kulturní bod pro všechny obyvatele Proseku. Je tam velký sál, kde se hrálo divadlo, bylo tam kino, tancovačky a podobně,“ přiblížila původní význam hostince architektka Tenata Klusáková z iniciativy ProProsek.
Právě tahle iniciativa sepsala petici na radnici. „Vážení zastupitelé, opravdu necháte poslat k zemi hospodu, která je na Proseku od středověku, která přežila napoleonské tažení v roce 1813, obě války i komunistické budování. Občané Proseka nechtějí přijít o svou hospodu U Brabců! Zbourat ji, je proti zdravému rozumu.“
Petici podepsalo dva a čtvrt tisíce lidí. Vyplynulo z ní, že lidí hostinec U Brabců vnímají jako místo kolektivní paměti obyvatel Proseka. Ztrátou této dominantní budovy návsi by zásadně utrpěl duch cenné historické lokality, s níž se identifikují nejen místní starousedlíci, ale i novodobí obyvatelé přilehlého sídliště. Je pro ně živoucím poutem s minulostí.
Budova, o kterou se bojovalo, ale Napoleona nepamatuje, byla postavená v roce 1837. Stav budovy U Brabců nyní vyžaduje nutné opravy, nicméně otevřeno by mohlo být někdy v druhé polovině roku. Dlužno dodat, že hospoda U Brabců – jak jsme si ověřili na internetu – byla vyhlášená svojí kuchyní.
Majitelé směnili hospodu za pozemky bývalých garáží
Hostinec U Brabců měl od roku 2015 nové majitele, společnost Prosek II, jejímiž jednateli jsou podle veřejných informací David, Jan a Matěj Stejskalovi. (Jde o bývalé majitele reprodukčních klinik Gennet, které ovládl Andrej Babiš.)
Ti ji koupili už s platným demoličním výměrem. Ten vydal bez veřejného řízení Stavební odbor Úřadu městské části v roce 2012, tedy ještě v době platnosti ochranné pětileté lhůty na projekty realizované z fondů EU. Praha 9 totiž investovala v roce 2009 do obnovy návsi 31 milionů korun z fondů EU a téměř 9 milionů z veřejného rozpočtu. Na návsi byla tehdy mimo jiné obnovena historická žulová dlažba. Likvidací historické zástavby by pozbyla tato investice smysl.
Společnost Prosek II se dohodla s radnicí Prahy 9 na výměně budovy bývalé hospody za pozemky po garážích v oblasti Krocínky. Obě strany se dohodly na směnné smlouvě. „Ta by měla zajistit, že na pozemcích po garážích nevyroste něco, co tam být nemá a co se tam nehodí. Investor v ní dává závazek neusilovat o změnu územního plánu,“ uvedla radní odpovědná za majetek Jana Nowaková Těmínová.
Bude Prosecká náves znovu kulturním centrem čtvrti?
Starý Prosek je hodnotný soubor budov, původně vesnického charakteru, s historicky i architektonicky významnou dominantou kostela sv. Václava, přilehlou farou a hřbitovem s barokní zvonicí. Přestože v 70. letech došlo k násilnému narušení historické zástavby výstavbou modernistického sídliště (zejména ze severní strany od kostela) i průsekem komunikace Prosecké (na jižní straně návsi), zachovává si toto místo i nadále původní příjemný vesnicko-maloměstský charakter.
Náves i promenáda zvaná V alejíčkách by se mohly po doplnění některých funkcí (dětské hrací prvky) stát celodenní rekreační pobytovou zónou pro okolní obyvatele. Takhle prosecké korzo působí trochu mrtvě, v době naší návštěvy jsme tu potkali jen dva tři lidi. Velkým potenciálem místa je také budoucí možnost prodloužení promenády ke stanici metra Prosek a k Parku Přátelství a také propojení z ulice U Prosecké školy směrem do přírodní památky Prosecké skály.
Lokalita Prosecká náves má velký potenciál stát se opět kulturním i společenským lokálním centrem, mohla by probudit zdravý patriotismus a pocit sousedské sounáležitosti, kterou tolik postrádá anonymní sídlištní osídlení. V horní části je stará škola z roku 1889, dnes soukromý dům. Po vystavění nové školy, dnes základní umělecké školy, sídlily v budově různé instituce, od obecního výboru, poštu a hasiče až po veterinární stanici.
V dolní části je hospoda U Kristů, dnes Zlaté sele. Ta bývala nejen hospodou, ale i klubovní místnosti mnoha společenských a kulturních spolků. Naproti hospodě U Kristů je památník, který připomíná hrdinství proseckých odbojových pracovníků, popravených 13. ledna 1943.
Uprostřed dolní části prostranství je replika vinařského sloupu. Původní sloup stával z časů rozmachu vinařské slávy na hranici mezi Prosekem a Libní na silnici nad vinicí Pečovou, později známou jako Máchalka. V roce 1965 byl sloup projíždějícím maďarským kamionem poražen a na tomto místě již neobnoven. V roce 1994 byla provedena jeho replika.
Pod kostelem je v bývalé stodole usedlosti U Malých sokolská tělocvična, dosud sloužící. V přilehlém kuželníku našli tu příležitostný úkryt i sami Heydrihovi kati Gabčík a Kubiš.
Radnice chtěla z prosecké návsi památkovou zónu
Přestože Původní prosecká náves neoplývá mnoha historickými památkami, působí trochu jako zjevení. Uprostřed sídliště a moderní zástavby se nachází několik původních staveb z doby před tím, než Prosek pohltila Praha. Přesto není tato lokalita památkově chráněna, což se nelíbí místním. Prosečtí se obávají, že v důsledku absence památkové ochrany nic nebrání developerům v tom, původní domy zbourat a postavit místo nich novostavby.
Za posledních několik let proběhly hned dva pokusy o zapsání Starého Proseka jako památkové zóny. V obou případech se o to pokusila radnice devítky, ministerstvo kultury však první žádost zamítlo s odkazem na posudek Národního památkového ústavu.
Ředitel pražského NPÚ Ondřej Šefců již dříve tisku potvrdil, že Starý Prosek památkáři vyhodnotili jako nevyhovující pro plošnou památkovou ochranu. Důvodem je fakt, že území už je z větší části narušené novou zástavbou. Místní se však stále nemusí vzdávat naděje. Památkový zákon totiž umožňuje i dílčí ochranu jednotlivých staveb nebo jejich souboru, která by připadala v úvahu i zde.
Prastarý kostelvěst o jeho založení
Dominantou Proseka je kostel sv. Václava. Je to trojlodní románská bazilika zřejmě z poloviny 11. století s románskými malbami. Antonín Podlaha v knize Posvátná místa království Českého (1907) ovšem připomíná Kroniku českou Václava Hájka z Libočan. Píše: „Někteří starší dějepiscové vypravují, že Boleslav Pobožný r. 970 putoval k hrobu sv. Václava do Staré Boleslavi a že na zpáteční cestě na Proseku dřímotou přemožen sestoupil s koně a položiv se na zem usnul, ve snách pak že se mu zjevil sv. Václav, který jej u Boha do milosti poručil. Na místě tom prý Boleslav téhož roku položil základy k novému kostelu…“
Když připustíme úvahu, že by kostelík mohl být starší, přepadne nás otázka – proč by tady, na na pustém místě, kudy nejspíš vedla jen prosekaná cesta na sever (ejhle, Prosek!), stavěl někdo tak nákladnou stavbu? Záhada!
Z malé osady kolonií na periferii Prahy
Prosek byl jen osadou a pak malou vesničkou kolem kostela uprostřed polí. Na přelomu 14. a 15. století vlastnili osadu majitelé Podvinské tvrze, která ležela na rozhraní Proseka a Libně. Za husitských válek utrpěl Prosek velké škody, stejně tak i za třicetileté války. Ves zpustla a v roce 1638 zde stály pouze čtyři chalupy, jedna vinice a krčma.
Do konce 17. století patřil Prosek Starému Městu pražskému, později byl připojen k libeňskému panství. Do přelomu 19. a 20. století byl velmi řídce osídlen. Začátkem 20. století následkem průmyslového rozvoje Vysočan a Libně se začíná Prosek zaplňovat nevzhlednými domky pro vysočanské a libeňské dělníky, stává se periferní dělnickou kolonií. Prosek byl 1. ledna 1922 připojen k Praze.
Prosecký hřbitůvek je malebný, ale zamčený
Kolem kostela sv. Václava je starý hřbitůvek. (Možná by oživení tohoto koutu pomohlo, kdyby byla jeho brána odemčena!) V areálu hřbitova stojí hranolová zvonice (1770, ale spíš 1783). V roce 2010 byly při východní hřbitovní zdi nainstalovány tři sochy Madon z přírodního kamene (z mramoru, pískovce a žuly) od sochařky Zuzany Čížkové, současně s tím byly provedeny parkové úpravy okolí kostela.
Některé z náhrobků, vyčnívající nad břečťanem, stojí ovšem za pozornost. Je tu pochována Honorata Zapová z Wiśniowských (1825 ve Światyně nad Prutem resp. Sňatyni na Ukrajině – 1856 v Praze), polská šlechtična, spisovatelka a překladatelka, manželka českého historika a spisovatele Karla Vladislava Zapa.
Odpočívá tu i František Čupr (1821 v Chrast u Chrudimi – 1882 v Libni), filozof, pedagog (docent na pražské univerzitě, zde přednášel – poprvé v češtině – logiku), politik a poslanec. Zřídil ve své usedlosti Kolčavka v Libni soukromý školský ústav, kde uváděl do praxe své reformní představy o pedagogice. Ke konci života se věnoval studiu východních filozofií, zanechal rozsáhlý soubor překladů základních textů indického a čínského náboženství.
Na vnější stěně západního průčelí kostela je pak na opukové desce z roku 1615 nápis: „Slovutný muž Rafael Lomnický někdy úředník na Libni ve středu po Nalezení sv. Kříže léta 1598. Za ním Kateřina dcera jeho ve čtvrtek první postní léta 1608. Naposledy Dorota, manželka jeho ve čtvrtek po neděli družebné léta 1612.“ V dolní části náhrobníku je erb Tobiáše Štefka z Koloděj, který patrně desku objednal.
O podnikateli – rytíři, který nebyl rytířem
Hrob tu má i osvícená podnikatelská rodina Freyů, u které se trochu zastavíme. Bedřich Frey byl majitelem proslulé lékárny U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí v Praze. Za svého pobytu v Paříži přičichl k cukrovarnictví a v roce 1835 založil v tehdy odlehlých Vysočanech cukrovar. Zemřel 18. října 1878 sešlostí věkem (v 79 letech) ve Vysočanech v tzv. Janečkovském dvoře čp. 26.
Ještě pozoruhodnější osobou byl jeho syn Bedřich Frey z Freyenfelsu (1835 – 1901). Po studiích začal pracovat v rodinném podniku. V letech 1861-63 spolupracoval s chemikem Hugo Jelínkem na nové metodě čištění cukru, která později získala označení Frey-Jelínkova saturace. Po smrti otce v roce 1879 převzal vedení firmy a nějaký čas zastával i funkci vysočanského starosty. Byl švagrem Emy Destinnové a také průkopníkem telefonování. 21. května 1881 si nechal zavést asi tisíc metrů dlouhou telefonní linku ze svého bytu do kanceláře vysočanského cukrovaru, což bylo první praktické využití telefonu v Praze.
Roku 1888 uznalo ministerstvo vnitra, že je potomkem Heinricha Freye, který byl roku 1679 povýšen na rytíře, a může užívat jeho predikát a znak. Až po cukrovarníkově skonu vyšlo najevo, že příbuzenské vztahy byly smyšlenkou a stály na falzech, které navíc sám zhotovil. Sám majitel vysočanského, kyjského a tuším satalického statku už ale na přeplněném hřbitůvku nespočinul, nýbrž na Olšanech.
Nový Prosek
Skutečný zlom v životě Proseka nastává v polovině 60. let 20. Století, mezi Prosekem a centrem Vysočan byla vystavěna estakáda, v letech 1965-77 pak vybudováno první sídliště v rámci tzv. Severního Města.
Kdo by si dnes vzpomněl, že na Prosek chodil spisovatel Eduard Štorch se svými žáky podnikat archeologické pátrání. Že na polích v prostoru nynějšího proseckého sídliště se konaly v letech 1911-12 letecké exhibice českého průkopníka letectví Jana Kašpara.
Do proseckého podzemí se propadl i trolejbus
Snad alespoň děti registrují Prosecké skály a jejich podzemní chodby, ty ale nesahají dále než 60 až 100 metrů od okraje údolí. Pověsti vyprávějí o tom, že podzemní cestou vedoucí až do Staré Boleslavi tajně jezdíval Napoleon kočárem a že je tu ohromné podzemní jezero, leč zůstávají jen v rozměru naší fantazie.
Faktem ale zůstává, že občas se někdo do chodeb propadl – a jednou dokonce trolejbus. Stalo se to 9. července 1965 na křižovatce ulici Nad Krocínkou a Cihlářské. Tehdy měli neomylní komunističtí soudruzi opravu stažená pozadí, aby jim v podzemí neskončila jejích rostoucí paneláková chlouba… Jisté je jen to, že nehoda znamenala konec trolejbusové dopravy na Prosek.
