Takovým Hercem s velkým písmenem H na počátku, byl i Hugo Hass. Narodil se na samém počátku dvacátého století, 19. 2. 1901. Přeskočme nyní jeho mládí a posuňme se na počátek zvukového, českého filmu. Píše se rok 1931, a lidé se právě chechtají v biografu. Venku řádí krize a ti, kterým není líto obětovat tolik potřebné korunky, jdou zapomenout před stříbrné plátno na svoje starosti všedního dne.
Film Muži v offsidu, ve kterém se pan Načeradec právě upřímně zlobí na rádio, které mu oznámilo neblahou zvěst. Jeho milovaná Slávie prohrála fotbalový zápas s Viennou a on si vylévá vztek na svých příbuzných. Tolik příbuznejch. Příbuzní by měli bejt policejně zakázaný. Uvidíte, že Židi přijdou k vyhubení, povzdychne si na plátně jeden z příbuzenstva, a diváci v sále řičí smíchy.
Čas je prevít. Víme, co bylo, ale nevíme, co bude. Nevěděli to tehdy ani diváci. Netušili, že tato zdánlivě nevinná větička, na kterou vzápětí zapomněli, v sobě ukrývá hrůzné proroctví. Pan Načeradec byl Žid, Karel Poláček, autor literární předlohy k filmu, byl Žid, Hugo Haas byl Žid. Češi, Němci, Židé. To byla prvorepubliková skladba obyvatelstva hlavního města Prahy.
Tak tomu bylo v Praze celá staletí a tehdy, před devadesáti lety, v tom nikdo žádný podtext nehledal. První úspěch mladičké a křehké demokracie. Chtělo to čas, nic víc.
Svodům toho světa odolá jen světec. Hugo Haas světec nebyl a dovedl užívat života. Krásné ženy mu ležely u nohou, silná auta, večírky, zábavy, pitky. A kokain. Adina Mandlová, ve své životopisné knize, o tom hovoří až příliš jednoznačně. Kdo sám jsi bez viny, první hoď kamenem.
Že to byla jeho věc, a že utrácel jenom svoje peníze? To je pravda a nikdo ji nezpochybňuje. Chleba se sádlem, v tom lepším případě, a plechová termoska s lacinou kávou z cikorky. Jdete do práce, rozednívá se a vy jste rádi, že nějakou práci máte. Kolem vás prosviští auto, s evidentně rozjařenou posádkou, pokřikují na vás a posmívají se. Oni se baví, ty lopato, jdi makat. Pošlete za autem sprostou nadávku. Zůstane jen trpkost a vztek. Zapomenete? To si jen myslíte. Vzpomínka se uloží, spí a čeká.
Následují další filmy. Madla z cihelny, Andula vyhrála, Ať žije nebožtík. Bílá nemoc. To stačí. Těch filmů bylo více než třicet a vyrojili se v neuvěřitelně krátkém, časovém úseku sedmi let. Pak přijde Mnichov. Nadšení a odhodlání vezme za své. Morálka se válí v bahně. Předvídaví jedinci balí kufry a mizí. Zatím jen třeba do Francie, o rok později raději až za Atlantik. Trpaslíci se začínají nafukovat. Nuly si myslí, že přišel jejich čas a košile jim začínají hnědnout.
Karel Čapek je takovými nulami uštván. Jeho Bílá nemoc, ve které je Hugo Haas nezapomenutelný, se šíří Evropou jako morová rána. V Československu, okousaném o Sudety je zatím klid. Klid před bouří. Zavděčit se, zachytit správný směr, a otočit se po větru. Tomu se říká být rozumný. I ředitel Národního divadla byl rozumný. Mít Žida v souboru, to by mu později mohlo zlomit vaz. Následuje výpověď.
Hugo Haas dál chodí do práce. Tedy pro svoji ženu, ta se nesmí nic dozvědět. Tak vidíš, frajere, konečně na tebe došlo, řeknou si mnozí. Možná i ten, který šel tehdy ráno s hořkou náhražkou do práce. Když po něm v opilosti vystřelí německý důstojník, je rozhodnuto. Podaří se mu menší zázrak a emigruje v dubnu 1939 přes Španělsko a Portugalsko do USA. Syna, který ještě nosí plenky, ponechá u příbuzných a setká se s ním až po válce. S kým se však již nikdy nesetká, jsou jeho otec a bratr. Oba budou zavražděni v Osvětimi. V koncentračním táboře zemře i Karel Poláček, duchovní otec pana Načeradce.
Proroctví z komedie Muži v offsidu se naplňovalo. V USA začíná druhá část života Hugo Haase. Stejně úspěšná a naštěstí i bezpečná. Jako herec, scénárista i režisér natočil několik desítek filmů. Bohužel, o nich se v českých biografech mnoho neví. Zemřel ve Vídni, na dohled rodného Brna, prvního prosince 1968.
