Účastníci třetí křížové výpravy, tj. vojska z německých a dalších evropských zemí včetně 1000 anglických lučištníků v čele s kardinálem Jindřichem Winchesterským a braniborským kurfiřtem Fridrichem z Hohenzollernu vpadla do Čech s bláhovou nadějí na vyhlazení husitského kacířství. Velitelé se však nemohli dohodnout, zda postupovat do středu země anebo dobýt a obsadit některou husitskou pohraniční pevnost. Nakonec se křižáci rozhodli pro druhou možnost a volba padla na Tachov, který obsadili, a na Stříbro, které mělo být dobyto vzápětí. Ve Stříbře byla usazena husitská posádka pod velením Přibíka z Klenové, narychlo ještě posílena dvěma sty muži Zmrzlíka ze Svojšína.
Zatímco se křižáci stahovali ke Stříbru, stejným směrem, Stříbru na pomoc, vyrazila koncem července husitská vojska sešikovaná u Rokycan. Zpráva o jejich postupu a síle způsobila mezi křižáky paniku, protože jejich velitelé 2. srpna vybrali vhodný terén pro očekávanou bitvu a husitům naproti poslali oddíl o třech tisících jezdcích pod velením Jindřicha Landshutského. Tento oddíl měl postup husitů zpomalit a získat tak čas, aby se hlavní síla křižáckých vojsk mohla přesunout na vyhlédnuté bojiště a zaujmout vhodné postavení.
Jindřich Landshutský a jeho jezdci však svůj úkol nesplnili. Když viděli pochodující a zpívající husity a zejména jejich množství, rozhodli se k návratu, a ještě před půlnocí se připojili k hlavnímu křižáckému vojsku. Byly to zřejmě i jejich zprávy, které přispěly k následnému zmatku v křižáckých řadách. Místo spořádaného zaujetí bojových pozic u Stříbra se křižáci následující den dali do nekontrolovatelného ústupu směrem k Tachovu. Během dne začali prý i zapalovat své vlastní, avšak překážející spížní vozy se zásobami a některým jednotkám se během dne podařilo i překročit německé hranice.
Pouze část křižáckých oddílů jejich velitelé přiměli k tomu, aby se zastavili v Tachově. Mezitím dorazil kardinál Jindřich Winchesterský. Původně chtěl zřejmě gratulovat svým vojskům k dobytí Stříbra, nyní mu nezbylo než se pokusit svoji armádu znovu zorganizovat do bojeschopného stavu. To se mu však nepodařilo.
Následujícího dne, 4. srpna 1427, dorazili husité k Tachovu, kde narazili jen na zadní voj křižáckého vojska. K odstrašení křižáků podle dobových pramenů postačil pouhý husitský zpěv, podobně jako u Domažlic o čtyři roky později. Neorganizovaný ústup či spíše útěk křižáků způsobil, že se husitům podařilo bez větších problémů pobít několik tisíc obrněných rytířů a jejich zbrojnošů. Husité byli nemilosrdní a nikoho nešetřili. Však se také ulička, kterou v Tachově pronikli husité do města, dodnes nazývá „Krvavá“.
Bitva u Tachova tak vlastně ani nebyla bitvou, ale stíháním a pobíjením prchajících křižáků, kterých přišlo o život několik tisíc, zatímco ztráty husitů byly podstatně menší. Poslední asi tisícovka nejudatnějších křižáků vzdorovala na tachovském hradě ještě deset následujících dnů, až do 14. srpna. Toho dne husité hrad dobyli a tím skončila třetí křížová výprava do Čech.
Vyhnání křižáckých vojsk z Čech a krach čtvrté křížové výpravy vyvolal mezi církevními katolickými hodnostáři ten názor, že husity není možné porazit na bitevním poli. Bitva u Tachova tak otevřela cestu k pozdějším jednáním, která završil basilejský koncil v létě roku 1431.
