Vyslali k ní početný smíšený oddíl o 700 – 1000 mužů doplněný 48 vozy zásob a střeliva, kterému se podařilo v pořádku proniknout do Lomnice. Po předání zásob se táborští zřejmě 17. srpna vydali zpět do Tábora. Byli však pronásledováni rožmberskými. Zrychlili proto přesun, který byl provázen drobnými srážkami a 18. srpna 1435 se zachytili, ale neudrželi, v Černovicích. Téhož dne kolem poledne se ocitli na pláni s kostelem sv. Jakuba Většího u Křeče a odříznuti od cesty na Tábor. Opevnili se u kostela proto vozovou hradbou.
Bitva trvala až do večera, aniž došlo k rozhodnutí. Během ní se obě strany ostřelovaly a za značných ztrát bojovaly i zblízka. Husitům se podařilo vyslat posla do Tábora se žádostí o pomoc a jako orientační bod pro ně na noc zapálili vesnici Hroby. Tábor skutečně poslal posily, smíšený oddíl o síle asi 300 mužů. Rožmberští ho včas zpozorovali a rozprášili, ještě než stačil obléhaným pomoci. Před půlnocí rožmberští konečně prolomili vozovou hradbu a pokračovali mimořádně urputným bojem muže proti muži, který skončil totální porážkou husitů.
Po Lipanech to byla již druhá, zdrcující porážka radikálních husitů, kteří zde ztratili 800 mužů, a to navíc především ze své úderné skupiny. Polovina z nich padla, polovina skončila v zajetí. To pochopitelně značně ochladilo bojový zápal husitů a někteří táborští husité, např. Bedřich ze Strážnice, začali mít zájem o vyjednávání s nepřítelem. 12. listopadu pak byla, kromě jiného, uzavřena smlouva o kapitulaci Lomnice, kterou již nebylo možné tak jako tak udržet, a byla vydána Rožmberským. Bitva u Křeče je označována za „poslední bitvu táborskou“.
V té souvislosti je zajímavé připomenout, že dodnes zůstává záhadou, jak vlastně vyhlížely husitské bojové vozy, protože se žádný nedochoval. Není třeba jasné, zda měly otočnou přední nápravu, anebo ne, či jak vypadaly jejich bočnice. Stejně tak nevíme, jak se z nich ta vozová hradba přesně stavěla. Z dochovaných popisů lze dovodit jenom tolik, že bojové vozy byly jiné než vozy spížní. Hradba z nich mohla být vytvořena tak, že byly stavěny těsně za sebou (čelo na čelo) nebo zubatě (roh na roh).
V každém případě se jednalo o tak efektivní obranný prostředek, že již v husitské době se vozové hradby začaly objevovat i v jiných než jen husitských armádách. Ale ani tak skvělý vojenský vynález nebyl samospasitelný, jak ukázala právě bitva u Křeče.
