Jako většina z nás Elliot Rae neměl ani tušení o tom, že i tatínkové si mohou projít porodním traumatem, dokud to sám nezažil. „Bylo to hodně drsné období plné nespavosti a úzkosti. Byl jsem opravdu emocionální,“ říká Elliott, novopečený tatínek, který po traumatickém porodu své dcery trpěl posttraumatickou stresovou poruchou.
„Myslím, že z části to bylo tím, že jsem si vždy představoval spíš starší dítě, než miminko,“ vypráví Tom Spencer, jiný tatínek nyní čtyřleté dcery, který trpěl poporodní depresí. „Měli jsme problémy s kojením. To léto bylo velmi horko. Nedostatek spánku. Možná i to, že rodičem jste neustále? Prostě jsem se cítil hodně smutný. Pamatuju si, jak jsme s partnerkou jednou mluvili o tom, že dnes ani jeden z nás nebrečel. Pamatuju si, jak jsem dal dcerku poprvé do šátku a vyděsil jsem se, že přestala dýchat a že jsem ji zabil.“
Určitá míra úzkosti je u rodičů novorozeněte normální a přirozená, měla by se ale časem zmenšovat. U Toma tomu bylo naopak: „Nikdy jsem nemyslel na to, že bych naší dceři ublížil, ale pamatuju si, jak jsem přemýšlel, že by pro mě bylo jednodušší se vyrovnat se zármutkem ze smrti dcery než se zodpovědností za to, že ji udržím při životě a že se budu snažit podporovat svou partnerku,“ říká.
Studie ukazují, že během těhotenství své partnerky nebo jednoho roku od porodu se jeden z pěti mužů setká s problémy s duševním zdravím. To je celá pětina (nastávajících nebo současných) tatínků! Pokud statistiku vztáhneme na prvních šest měsíců po porodu, objeví se příznaky deprese nebo úzkosti u jednoho z deseti mužů.
„Za prvé to byl šok ze zodpovědnosti, té jsem se totiž většinu svého života úspěšně vyhýbal,“ říká další tatínek Tom Huddleston, novinář a spisovatel, který po porodu svého syna trpěl depresí. „A za druhé to prostě bylo opravdu drsné – to vám nikdo neřekne. A jestli řekne, vy to neposloucháte. Ale jak sami víte, je to naprosto neúprosné a ta emocionální daň je obrovská. Myslíte si – tak takhle to teď bude, pořád, osmnáct let. A jakkoliv vám přátelé říkají, že se to zlepší, tak vy zase neposloucháte.“
Na muže je vyvíjen obrovský společenský a kulturní tlak, aby byli vzorným otcovským modelem – živili svou rodinu, byli stálou pevnou oporou svým partnerkám, vzorem pro své děti a hlavně aby nedávali najevo žádné emoce, žádný náznak slabosti. Chlapi přece nebrečí. Odborníci upozorňují, že právě tento společenský postoj vede k tomu, že muži se svými problémy málokdy vyhledají pomoc – ať už odbornou, nebo i jen laickou.
„Jednou jsem jel s kamarádem v autě a zkusil jsem s ním o tom mluvit – on mi ale řekl, ať to vykládám někomu jinému,“ sdílí svou zkušenost Tom Spencer. O pomoc si řekl jen jednou, zkoušet to víckrát neměl odvahu. „Rád si o sobě myslím, že se nepotřebuju tvářit nijak zvlášť mužně nebo silně, ale když jsem tenkrát byl v tom mentálním stavu, nebyl jsem schopný o něm mluvit.“
Odborníci se shodují, že pomoc okolí může být v těchto případech klíčová. Doporučují, aby partneři mezi sebou komunikovali, sdíleli spolu svoje obavy a rozdělili si zodpovědnost za péči o děťátko. A také aby se muži nebáli říct si o pomoc. Není ostuda cítit se špatně během těhotenství vaší partnerky nebo po porodu potomka, tyto pocity jsou běžnější, než si myslíte – jen o nich málokdo mluvíme. Můžete si říct o pomoc, pokud se bojíte svěřit své rodině nebo přátelům, pomůžou vám odborníci. Nemusíte se stydět, jsou tu od toho.
A co pro tatínky můžeme udělat my všichni? To nejdůležitější je přestat se na ně dívat jenom jako na chlebodárce, ale otevřeně jim přiznat obrovskou roli, kterou při výchově potomka mají. Vždyť i muži mohou láskyplně, empaticky a citlivě pečovat o miminko.
Zdroj: The Guardian
