Po válce studoval krátce na Státní keramické škole v Praze u profesora Václava Vokálka (1891 v Praze – 1970 tamtéž) a poté pokračoval ve studiu sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Karla Pokorného (1891 v Pavlicích na Znojemsku – 1962 v Praze) a na Výtvarné akademii v Záhřebu.
Po studiu se věnoval jak veřejným zakázkám, tak komorní tvorbě.
„Úzká skupina kariéristů si všimla, že Praze chybí pomníky různých komunistických lídrů a funkcionářů, a tak se hned dala do práce. Nejčilejší byl kvadrumvirát Jan Hána, Jan Simota, Miloš Axman a Josef Malejovský. Ti doslova opanovali domácí scénu: stali se předsedy Československého a Českého svazu výtvarných umělců (občas se v těch funkcích „demokraticky“ prostřídali), profesory a rektory na vysokých školách a držiteli titulu národní umělec,“ charakterizoval socialistické sochařství ve veřejném prostoru historik Zdeněk Lukeš.
Na Akademii výtvarných umění byl Jan Hána v roce 1983 jmenován profesorem speciálního sochařského ateliéru, o dva roky později rektorem. Funkci rektora vykonával až do roku 1989. Pro svá díla ve veřejném prostoru byl komunistickým režimem v ČSSR ceněn. Byl laureátem ceny Klementa Gottwalda (1976), nositelem titulu zasloužilý (1977) a pak národní umělec (1984). V roce 1987 mu byl udělen Řád práce.
Ano, Hána má na kontě – to je myslím případné slovo – nějakou tu sochu pohraničníka (Na stráži míru v Chebu, dnes v místním lapidáriu), vojáka (pomník na Chodovském hřbitově), bolševického potentáta (Zdeněk Nejedlý v Litomyšli), sem tam nějakou tu ženu se vzepjatýma rukama (Poslední dny války vulgo Stopařka u Vitějovic, Radostný den u Paláce kultury) nebo těžko identifikovatelnou postavu, které se zhusta povalují ve veřejném prostoru moderní zástavby (Ležící žena u obchodního střediska na Spořilově).
Na druhé straně zanechal po sobě i křehké dívčí akty, ať už v taneční poloze, stojící, schoulené nebo sedící (Sedící akt aneb Jarmila na Kampě, Symbol rozpuku a života resp. Jaro u OC Labe v Modřanech) – tento typ tvorby jsme akcentovali v naší fotogalerii.
Jan Hána žil v pražských Hodkovičkách v části zvané Zátiší, do které jsme vás před časem zvali na vycházku – tento článek si zde můžete připomenout.
V roce 1984 byl vyznamenán řádem prezidenta Venezuely „Francesco de Miranda“ za vytvoření pomníku Simónu Bolivarovi poblíž diskutované bubenečské sochy maršála Koněva. Mezi jeho další sousoší pro veřejný prostor zmiňme ještě Píseň o mé vlasti pro Národní divadlo v Praze (1983).
Jan Hána zemřel 20. září 1994 v Praze ve věku nedožitých 67 let.
Zdroje: Vetřelci a volavky; Wikipedie; Zdeněk Lukeš, Lidové noviny, 2013
