Moderní výzkum otázek ohledně stárnutí lidského organismu zcela oficiálně začal v roce 1961, kdy odborník na buněčnou biologii Leonard Hayflick učinil významný objev. Do Petriho misky vložil několik buněk z lidského embrya. Buňky se začaly dělit a tento cyklus dělení proběhl asi padesátkrát, než se dělení buněk zastavilo. Buňky se pak začaly chovat způsobem, který připomínal stárnutí – přijímaly již méně živin. Pokus byl proveden znovu, tentokrát s buňkami sedmdesátiletého člověka. Tentokrát stárnutí buněk začalo mnohem dříve, už po dvaceti až třiceti cyklech dělení.
Z těchto pokusů tehdy vyplynulo, že každá buňka má v sobě zabudované jakési hodiny, které jí odměřují, jak dlouho bude buňka žít. Vědci se tedy začali zabývat otázkou, jestli lze tyto „hodiny“ nalézt a nastavit je jinak… V rámci výzkumu se pak vydali zhruba čtyřmi směry.
První přístup vychází z předpokladu, že stárnutí je způsobeno poškozením buňky. Každá buňka totiž při přeměně energie produkuje odpadní látky, kterých se tělo velmi obtížně zbavuje. Pomoci mu v tom mohou látky zvané antioxidanty, jež tyto škodlivé odpadní látky pohlcují a odvádějí z organismu pryč. Odborníci na zdravou výživu nám tedy doporučují jídelníček s vysokým obsahem ovoce a zeleniny jako bohatý zdroj antioxidantů.
Druhá cesta výzkumu vychází z tzv. glykosylace, jakési „karamelizace“, k níž dochází při přeměně cukrů, jež jsou pak svázané s bílkovinami, v případě pacientů s cukrovkou, diabetiků. Cukry svázané s bílkovinami přitahují další a další bílkoviny a vytvářejí jakousi lepkavou síť podobnou pavučině, která způsobuje například ucpávání cév nebo tuhnutí kloubů. Vědci zkoumali, zda k podobné glykosylaci nedochází sice u zdravých, ale již starých lidí. Došli k závěru, že proces je u obou skupin velice podobný, jen v případě starých lidí probíhá poněkud pomaleji. Postupně byla objevována látka zvaná pimagedin, která v tomto případě působí jako rozpouštědlo, jež narušuje vazby s okolními bílkovinami.
Třetí vědecký přístup pak pracuje s naší tělesnou hmotností. Vědci jsou přesvědčeni, že tloustnout znamená současně i stárnout. Platí nepřímá úměra mezi množstvím přijaté potravy a dlouhověkostí, jak však úplně přesně funguje, doposud s určitostí nevíme. Jeden z převládajících názorů vychází z teze, že pokud se omezí přísun kalorií, tělesná teplota klesne asi o 1 stupeň Celsia, tím dojde ke zpomalení přeměny látek a organismus tak zpracuje méně. Když tělo dostává méně kalorií, méně jich také spálí.
Čtvrtá hypotéza se pak vydala na pole genetického výzkumu. Výzkum genů odpovědných za stárnutí je však velice komplikovaný. Problém spočívá v obrovském množství lidských genů a směr případné přestavby, byť jediného lidského genu ovlivňujícího proces stárnutí organismu, ještě není ani zdaleka vytýčený.
Pokud se nám však jednou podaří objevit a poopravit veškeré geny, které přímo či nepřímo určují chod lidských biologických hodin, snad dokážeme tuto biologickou časomíru alespoň do jisté míry zpomalit a prodloužit tak lidský život.
