zavřít mapu
Letní slunovrat. Magický den uctívání. Slunce, dárce života i pramen říčky, podle které nese můj rod svoje jméno. Zápalné oběti jistě bohové přijmou. Říká to i můj otec Slavibor. S družinou kněží i zbrojnošů jsme vyrazili hned po západu slunce, a nyní čekáme na jeho východ. Nebe už bledne a obzor je stejně krvavý, jako zvířecí oběť na kamenném oltáři. Slunce vychází. Objeví se v hlubokém údolí, mezi nedalekými dvěma kopci. Obřady mohou začít.
Pohanský rituál uctívání živlů, pramenů, stromů, bohů. Ta dívka, která se chystá k zápalné oběti, se jmenuje Ludmila a pochází z kmene Pšovanů. Narodila se okolo roku 860. Rodové sídlo není daleko, leží na soutoku dvou největších řek v této zemi.
Naše první světice, kněžna Ludmila, nebyla pokřtěna jako novorozeně. Byla pohankou až do dospělého věku a jezdívala obětovat k pramenům říčky Pšovky, které naleznete u obce Blatce, v chráněné, krajinné oblasti Kokořínsko. Ludmila ještě neví, že na jednom z kopců, na které právě hledí, vyroste za necelé čtyři století přepevný hrad, jménem Bezděz.
Země je to zvláštní. Rozdrobená na drobná, rodová knížectví. Země, ve které zdaleka ještě není rozhodnuto, kdo bude hrát první housle. Na ty zatím hraje velkomoravský kníže Svatopluk, který zde uplatňuje svůj nezpochybnitelný vliv. Ludmila se výhodně provdá. Za knížete sousedního kmene Čechů, Bořivoje.
Kníže je chytrý, ví velice dobře, co má dělat a co by mu mohlo pomoci v konkurenčním boji s ostatními knížaty. Odjede na Moravu a nechá sebe, svoji ženu i družinu pokřtít. Z rukou věrozvěsta Metoděje. Může mít takový křest ještě vyšší váhu? Rázem se stává privilegovaným. Bořivoj umírá a na knížecí stolec usedne jeho syn Spytihněv I. Není zletilý, musí poslouchat a čekat na Svatoplukovu smrt, v roce 894. Spytihněv se rozhodne ke změně politické orientace. Mocensky i politicky se fixuje na Bavorsko. Instinkt vládce mu říká, že té mocné říši na východě zvoní hrana, z rukou kočovného kmene Maďarů.
Spytihněv vládne dvacet let, přesněji do roku 915. Václavovi je stěží sedm let. Slavnost postřižin ho teprve čeká. Jeho mladší bratříček Boleslav je ještě v kolébce. I Ludmila stárne. Miluje oba syny i vnuky, jen snaše nemůže přijít na jméno. Obě ženy se upřímně nenávidí a žárlí na sebe. Drahomíra se přiklání k Sasku a Jindřichu I. Ptáčníkovi, Ludmila zachovává věrnost bavorskému Arnulfovi.
V roce 921 zemře kníže Vratislav. Rada starších rozhodne natolik nešťastně, že nevyřeší vlastně nic. Drahomíra bude regentkou, dokud Václav nedospěje a babička Ludmila bude oba bratry vychovávat. Drahomíře to nemůže stačit. Vždyť přeci vidí, kam Ludmilina výchova vede. Ona chce na knížecím stolci vidět chlapa a ne pokornou ovci, která nebrání zlu. Rázná Drahomíra takovou výchovu rozhodně neschvaluje. Kníže by měl svírat v ruce meč a ne pisátko k voskové tabulce. Ludmila se snaše podřídí. Předá ji výchovu vnuků a odejde na svoje hradiště Tetín.
Pro Drahomíru je to příliš blízko. Může se kdykoliv vrátit. Rozhodne se vyřešit svůj problém jednou pro vždy. Varjagové jménem Tunna a Gommon. Nejspíš váleční zajatci, kterým byl darován život, a oni uměli projevit vděčnost. Vypraví se na Tetín a tam Ludmilu uškrtí jejím závojem. Podle pověsti se tvrdí, že prý kněžna prosila, aby byla probodnuta. Jen krev zaručovala svatořečení. Nebylo jí vyhověno. Stalo se to 15. září roku 921. Teprve o čtyři roky později nechal vnuk Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, což ke svatořečení postačovalo.
