Přesuňme se nyní do starověkého Středomoří. Řecko je už za zenitem, Řím ukazuje okolnímu světu svoje svaly a Egypt? Hledí shovívavě, ba možná i s jistým pocitem nadřazenosti na ty mladíčky okolo sebe. Stát, kterému je právě více než tři tisíce let, na to má právo. Píše se totiž druhé září roku 31 před letopočtem, který se bude nazývat křesťanským. V tento den se na západním pobřeží Řecka, u mysu Aktion, střetla vojska dvou římských vojevůdců, z nichž jeden, podporovaný egyptskou královnou Kleopatrou, byl poražen. Egypt se po této, pro něj prohrané bitvě, stal římskou kolonií. Ale nepředbíhejme.
Vraťme se v čase o třináct let zpět. Píše se rok 44 př. n. l. a v senátu je právě ubodán Gaius Julius Caesar. Následné bezvládí bylo ukončeno dohodou, mezi Caesarovým adoptivním synem Octavianem, a nejvyšším velitelem Caesarových vojsk, Markem Antoniem. Octavianus získal západní polovinu Impéria, Antonius tu východní. Dohoda byla zpečetěna sňatkem mezi Antoniem a Octavianovou sestrou. Dva kohouti na jednom smetišti, každému bylo jasné, že se jedná jenom o nouzové řešení, které nebude mít dlouhého trvání.
Na počátku byla Antoniova zpackaná bitva s Parthy, což byly kmeny obývající jihovýchodní oblasti Kaspického moře, čili dnešní Írán. Antonius se stáhl do Alexandrie, kde poznal královnu Kleopatru. Doslova. Výsledkem tohoto seznámení byla dvojčata. Syn a dcera. Antonius se dal rozvést se svou římskou manželkou a v závěti dokonce rozdělil východní část Impéria mezi Kleopatru a svoje děti. To už bylo moc a senát nejen že zbavil Antonia vlády, ale vyhlásil i válku Kleopatře.
Antonius nebyl dobrý vojevůdce a svému zavražděnému dobrodinci nesahal ani po kotníky. Místo, které si zvolil pro rozhodující bitvu, bylo velmi špatné. Řada jeho vojáků zemřela na malárii, posádky lodí prořídly, což se později ukáže jako fatální. Velká část vojáků, zvyklá bojovat pod orly římských legií, nesla velmi nelibě zástavy s podobiznou Kleopatry a dezertovala. Nikoliv útěkem z bitvy, ale přeběhnutím k nepříteli. Těžké lodě, které měl Antonius k dispozici ztratily nejen manévrovací schopnost, ale kvůli malému počtu veslařů i průraznost svých bodců, což byla jejich hlavní zbraň.
Výsledek bitvy byl již předem daný. Antoniovi se podařilo s částí loďstva prchnout do Egypta, nicméně byl pronásledován, a tak jako správný římský voják nalehl raději na meč. Královna Kleopatra odešla za ním, když se nechala uštknout jedovatým hadem. Zůstal jen krásný, nesmrtelný příběh, jedné velké lásky. I Řím měl však srdce. Antoniovým dětem se nic nestalo. Dětství prožily v bohatství a dostatku, na útraty Města. Kleopatřina dcera Seléné se později stala núbijskou královnou.
