Alespoň tak to viděli ti, kteří měli tento projekt na starost. Jenže ten za 12 let své existence už spolykal tolik peněz, že předvedení jeho výsledků už déle oddalovat nešlo. Jeho první start se měl uskutečnit 29. října 1988, ale byl odvolán 51 sekund před startem, protože se od stroje neodklopila pozemní obslužná plošina s přístroji. Tu by startující Buran zachytil a havaroval.
Následující pokus o start Buranu se uskutečnil 15. listopadu 1988, a tentokrát se odstartovat podařilo. Šlo o bezpilotní let, který měl trvat tři dny, nakonec ale kosmoplán ve vesmíru strávil jen 205 minut a po dvou obletech Země přistál na přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur se zesílenou přistávací dráhou o velikosti 4 500 × 84 m. Kromě toho byla pro Buran připravena dvě záložní stejně vybavená letiště a pro případ nouzového přistání bylo přizpůsobeno dalších 14 přistávacích drah na různých dalších letištích, mimo SSSR na Kubě a v Libyi.
Ve fázi přistání Buranu došlo k nouzové situaci, která však pouze vyzdvihla mimořádné schopnosti tvůrců celého programu. V nadmořské výšce asi 11 km Buran, který právě od pozemní stanice obdržel informace o povětrnostních podmínkách v místě přistání, neočekávaně provedl ostrý manévr a smyčkou se otočil o 180°. Jak se ukázalo později, palubní počítač se tak rozhodl vzhledem k nahlášené vichřici a vybral pro přistání jinou, pro loď výhodnější trajektorii. Tímto úspěšným přistáním Buranu ovšem také dny jeho slávy skončily.
V roce 1989 se ještě na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na letišti v Praze po předchozí návštěvě aerosalonu v Paříži, ale dalšího letu se již nedočkal. V roce 1990 byla práce na programu Buran pozastavena a 25. května 1993 s definitivní platností ukončena.
Sovětským inženýrům bylo často vyčítáno, že svůj Buran okopírovali podle amerických raketoplánu Space Shuttle, což ale oni nikdy nepopírali a otevřeně přiznávali, že opravdu převzali osvědčenou aerodynamickou koncepci Američanů. Což ale ani jinak nešlo, neboť zákony aerodynamiky platí pro všechny stejně.
Narozdíl od americké koncepce se však Buran sám na svém startu nijak nepodílel a do kosmu ho vynášela mimořádně výkonná nosná raketa Eněrgija. Její vývoj byl zahájen v polovině roku 1976, pouhé dva roky po zrušení projektu vývoje superrakety „N-1“, která měla umožnit sovětským kosmonautům let na Měsíc. Americké raketoplány byly oproti tomu samy vybaven silnými motory, které je pomáhaly vynést na oběžnou dráhu. A narozdíl od Buranu, který mohl přistát i plně automaticky pomocí palubního počítače Vympel a pozemního komplexu radiotechnických navigačních, přistávacích systémů řízení letového provozu, americké raketoplány takové vybavení neměly.
Po zrušení programu byl Buran spolu s novou nosnou raketou Eněrgija nejprve uložen v hangáru na kosmodromu Bajkonur a po rozpadu Sovětského svazu přešel, stejně jako celý kosmodrom, do vlastnictví Kazachstánu. 13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru a při tomto neštěstí nejenže zahynulo osm lidí, ale zničen byl i Buran a jeho nosná raketa.
Druhý, téměř dokončený exemplář raketoplánu označený jako OK-1K2 „Ptička“ rovněž zůstal v hangáru na kosmodromu Bajkonur. Zhruba z poloviny hotový OK-2K1 „Bajkal“, který již měl být pilotovaný, se roku 2013 nacházel na letišti Ramenskoje u Moskvy. Stavba dalších dvou exemplářů byla zastavena brzy po jejím zahájení a tím historie sovětských raketoplánů končí.
Kromě toho se dochovalo také sedm zkušebních modelů, které se nyní nacházejí na různých místech, např. zkušební model OK-GLI s přídavnými proudovými motory. Neschopný letu do vesmíru je od jara 2008 vystaven v Technickém muzeu ve Špýru v Německu.
Na pravou míru je třeba v této souvislosti uvést i původ slova Buran. Mylně se překládá jako Sněhová bouře, ale jde o výraz z turecké jazykové rodiny znamenající studený vítr, přicházející náhle ze severovýchodu, schopný zvedat sníh ze země. Podobný jev, Karaburan (Černý buran), se velmi vzácně může vyskytovat i v létě, kdy místo sněhu víří prach. Za zmínku přitom stojí i to, že první okřídlená dvoustupňová mezikontinentální raketa na světě, vyvinutá v SSSR v 50. letech, se jmenovala Burja tedy Bouře. Možná ale také volbu jména inspirovalo jméno klíčové postavy programu, vědce a konstruktéra Valerije Pavloviče Burdakova.
