Chtěl být popelářem, je z něj televizní hvězda. „Člověk se může naučit úplně všechno,“ tvrdí dnes Martin Pechlát

5.5.2018
Renata Říhová

Děti mívají o svém budoucím povolání různé představy. Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Na co si vzpomenete, co vám připadá jako klučičí povolání, tak tím jsem chtěl být. Střídalo se to někdy za týden, něco mě drželo tak čtrnáct dnů, něco vydrželo i déle, jako třeba popelář. Opravdu jsem chtěl být vším možným.

Měl jste už v dětství sklony k umění, herectví, navštěvoval jste nějaké dramatické kroužky nebo tak podobně?
Ne, vůbec nic takového. Co moje paměť sahá, nevzpomínám si, že bych nějak inklinoval k herectví a k divadlu.

Herec Jan Přeučil se stal prvním ambasadorem organizace YMCA v České republice

Vystudoval jste strojnickou průmyslovku, pracoval jako zvukař, takže spíš technické profese. Kdy jste se tedy rozhodl stát se hercem?
Průmyslovka bylo takové vykročení úplně do neznáma. Po základce je dost těžké, když se ve čtrnácti letech musíte rozhodnout, co dál. Vím, že právě u té průmyslovky byla velká naděje, že mě vezmou bez přijímaček. Tak jsem se na ni přihlásil a s oběma odřenýma ušima, spíš odřeným úplně vším, jsem tu školu dodělal. Po maturitě jsem se přes kamarády dostal do televize jako asistent zvuku. Takže ne že bych byl nějak zaměřený na techniku, spíš to tak nějak vyplynulo. Teprve později začalo krystalizovat moje životní rozhodnutí, co vlastně mám dělat, až vykrystalizovalo do toho herectví. A ani vám už neřeknu proč.

Nějaký impuls tam ale asi být musel?
Nějaký impuls tam asi byl. Možná zčásti to, že jsme si s jedním kamarádem začali psát do šuplíku hry a písničky. Možná to bylo také trochu ovlivněno mojí prací v televizi, kde jsem přičichl k televizním inscenacím. Začal jsem se víc zajímat o umění a chodit do divadla. Tak nějak to asi začalo…

FOTO: Martin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechno

Martin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechno - Martin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechnoMartin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechno - Martin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechnoMartin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechno - Martin Pechlát: Člověk se může naučit úplně všechno

Absolvoval jste na DAMU katedru alternativního a loutkového divadla. Jak na dobu studií vzpomínáte?
Bylo to pro mě úplně základní seznamování se s divadlem, s hereckou prací. Škola, co se týče divadla, pro mne znamenala takové to zrání, nabírání vzdělání. Hrát, hrát permanentně, neustále, to mě moc bavilo. Bavily mě také osobnosti, se kterými jsem se na škole potkal.

Na osobnosti jste měl na DAMU štěstí. Vaším pedagogem, kromě jiných, byl Miroslav Krobot. To on vás přivedl do Dejvického divadla?
Úplně tak to nebylo. Miroslav Krobot vedl Dejvické divadlo už v době, kdy se otevíral náš ročník, a my jsme tam jako studenti hned od prvního ročníku v některých inscenacích hostovali. Takže vlastně po celou dobu studia jsem hostoval v Dejvickém divadle. Po skončení školy jsem odešel do Klicperova divadla v Hradci Králové.

Jan Kopečný je úspěšný muzikálový herec. Jakou roli si v dětství vysnil?

První herecké zkušenosti jste tedy získával právě v Dejvickém divadle. Jak vzpomínáte na své působení v tomto divadle a jak se vám líbilo v Praze 6?
V Dejvickém divadle se mi líbilo moc. Bavilo mě to, protože oproti škole to byla jiná úroveň. Ve škole to byla taková ta školní práce, kdežto v Dejvickém divadle už to bylo přičuchnutí k profesionálnímu divadlu, k velkému hereckému světu, a to se mi líbilo, bavilo mě to. K Praze 6 mám docela blízko, protože jsem vyrostl v Praze 7, na Letné, takže vlastně permanentní nejbližší sousedství. Coby dítě jsem trávil spoustu času ve Stromovce a moc rád na tu dobu vzpomínám. Praha 6 je moc hezká. Zrovna nedávno jsem točil na Hanspaulce a zase jsem zjistil, jak je to místo krásné. Kopce na šestce jsou opravdu moc hezké.

Co přivedlo k herectví Igora Chmelu? Štěstí nebo troufalost?

Vzpomenete si na nějakou roli, kterou považujete za mimořádnou zkušenost, nebo na postavu, která pro vás byla stěžejní, zajímavá?
Stěžejní, taková velká a zajímavá role pro mě asi byl Goebbels ve hře Goebbels/Baarová v Divadle Komedie. Měl jsem tam asi padesátiminutový monolog, přibližně dvacet stránek textu. Když jsem uviděl poprvé scénář, zděsil jsem se. Naučil jsem se jej ale nazpaměť, pak jsem se to naučil i hrát. Byl to pro mě takový zlomový moment, protože jsem zjistil, že člověk se může naučit úplně všechno.

Su holka z Moravy. My tam zpíváme dřív než mluvíme, říká herečka Iva Pazderková

Hrál jste Josepha Goebbelse, to musela být opravdu zajímavá zkušenost…
Ano, hrál jsem roli Goebbelse. Scénář byl vlastně text podle jeho deníků, které si psal celý život. On byl grafoman a zůstalo po něm asi 10 tisíc stránek textu. Z toho upravil Dušan Pařízek, který inscenaci Goebbels/Baarová v Divadle Komedie i režíroval, takový průřez. Inspiroval se v Německu, kde podobnou inscenaci dělali původně pro tři herce. Dušan ji upravil a doplnil tam ještě linku Lídy Baarové, kterou hrála Gábina Míčová. Je to už historie, ale pro mě to byla opravdu zlomová role.

Máte nějakou vysněnou roli nebo inscenaci, kterou byste si rád zahrál?
Ne, to asi nemám. Nechám se vždycky překvapovat tím, co přijde. Neupínám se k nějakým vysněným rolím nebo inscenacím, to určitě ne.

Herečka Klára Cibulková: Divadlo je pro mě nepřekonatelné

Do povědomí široké veřejnosti jste se dostal hlavně díky filmovým a televizním rolím. Podle čeho si vybíráte scénáře? A stalo se někdy, že jste roli odmítl?
Role většinou odmítám jen z časových důvodů, když to prostě nejde dát dohromady s mým jiným programem, který už je závazný. Co se týče filmu nebo televize, tak v takové fázi, že by mi snad denně přistálo pět scénářů, abych si nějak mohl vybírat role, ještě nejsem, to opravdu ne. Naopak, jsem rád za každou příležitost, pokud to není nějaká úplná blbost. Párkrát se mi to už taky stalo, ale je to úplné minimum. Role tedy neodmítám, pokud mám čas.

Premiéru měl nový český film Pepa. Jakou postavu v něm hrajete? Je v něčem odlišná od rolí, ze kterých vás diváci znají?
Možná trochu odlišná je ta role pro mne tím, že ve filmu Pepa mám výrazně mladší manželku, kterou hraje Anička Stropnická. Pravděpodobně už asi začínám hrát role takových stárnoucích otců. No, bohužel už je to tak, věk a stárnutí nezastavíme. Hraji tedy takového despotického manžela, ale ne despotického ve smyslu, že bych svou ženu týral, spíš ji asi psychicky deptám, aniž bych si to já sám uvědomil. Prostě hraji v Pepovi toho staršího, který má pocit, že musí všechno řídit, všechno rozhodovat a tím asi té své mladší manželce lezu na nervy, až to jednoho dne bouchne… A víc nebudu prozrazovat, na to ať si zajdou diváci do kina.

Herec Marvan natočil za 50 let přes dvě stovky filmů. Totalita mu v tom nezabránila

Jaké bylo natáčení a na co mají být diváci připraveni, na co se mohou těšit, když půjdou na film Pepa do kina?
My jsme se při natáčení bavili, tak mám pocit, že lidi by se mohli bavit také. Film jsem ale zatím neviděl, nemohu tedy říct, jak dopadl. Podle toho, jak jsem četl scénář, když budu popisovat hlavního hrdinu, kterého hraje Michal Suchánek, tak mi to přišlo místy jako smutný příběh takového životního outsidera, který je vlastně sám na tomhle světě.

Hrajete v Národním divadle, hostujete v Divadle Palace, natáčíte filmy, televizní seriály, inscenace, nedávno jste načetl také audioknihu. Jaký je rozdíl hrát v divadle, před kamerou, nahrávat audio? Co vám víc vyhovuje, kde se cítíte lépe?
Všechno, co jste vyjmenovala, je úplně jiná práce. Mám pocit, že český herec je takový univerzál, který musí umět všechno. Nejbližší je mi určitě divadlo, protože tam se tráví nejvíc času zkoušením, přípravou té inscenace, takže je to pro mě práce, která má největší ponor do postavy. Natáčení mě samozřejmě taky hodně baví, ale není na něj tolik času. Když točíte, je všechno takové rychlejší, při natáčení se musí výsledek udělat rovnou, bez velkého zkoušení. Není tolik času se do toho ponořit, nazkoušet si roli, vyzkoušet si nějaké polohy. V tomto směru je mi divadlo určitě nejbližší.

Z modelky muzikálovou herečkou. „Jak se to stalo, nevím. Snažím se do toho životu moc nekecat,“ říká Iva Kubelková

V divadle je mnohem víc času pracovat s tou postavou, než se jde před diváky. Důležitý je také přímý kontakt s divákem při představeních. A navíc to nekončí, každé představení může být jiné, může se posouvat neustále dál a dál, kdežto když se něco natočí, tak je to hotové a už se nic nedá změnit. Někdy to může být i výhoda, protože člověk se nemusí nijak trápit – když se to povede, tak se to povede a je to tam. Člověk nemusí zjišťovat, proč se to povedlo nebo proč se to nepovedlo už podruhé, což se třeba v divadle také někdy stane. Prostě každá ta práce má něco do sebe, má své výhody i nevýhody a je úplně jiná.

Odolena Voda je kousek od Prahy, ale je to úplně jiný svět, říká moderátor a muzikálový herec Jiří Zbořil

Nahrávání audioknih, to je asi ještě úplně jiná disciplína…
Ano, a je to docela tvrdá práce. Někdo pro to má velké vlohy, jsou mistři, kteří načtou knihu za chvilku. Já jsem zatím načetl jen jednu audioknihu, Dešťová hůl od Jiřího Hájíčka. Musím říct, že to pro mne bylo docela těžké, protože v té knize se pořád střídá několik poloh. Přímá řeč, vyprávění, skákání v čase…, takže to bylo docela těžké, ale svým způsobem příjemná práce a bavila mě.

Co rád čtete, máte nějaké oblíbené autory?
Mám rád beletrii, mám rád historické romány. Naposledy jsem třeba četl Citlivého člověka od Jáchyma Topola a moc, moc se mi líbil. V poslední době se tady pořád v nějakých souvislostech mluvilo o Peroutkovi, tak jsem si říkal, že je velká hanba, že jsem od něj nic nečetl. Začal mě proto strašně zajímat. Přečetl jsem si jeho nejznámější román Oblak a valčík. Zakousl jsem se do něj a musím říct, že se mi moc líbil.

Profesor Jan Pirk: Největší úspěch je dostat se do cíle

Chodíte do divadla i jako divák, třeba na představení svých kolegů? Zaujalo vás v poslední době nějaké představení nebo film?
Musím říct, že to je docela ostuda, ale s mou návštěvností divadel a představení mých kolegů je to v poslední době velmi tristní. Nějak jsem najel na režim, že mám dost svých představení, a když mám volný večer, tak zůstávám docela rád doma. Určitě se ale zlepším, musím se zlepšit, protože mám hodně restů. Mám vytipovaných spoustu věcí, které bych chtěl vidět, a je jich tolik, že by to zabralo určitě tak asi měsíc každý večer.

Můžete tedy prozradit, na která představení se chystáte?
Určitě bych se chtěl jít podívat na Zábradlí na Too Much Blood, jak ji udělal David Jařab. Chtěl bych se jít podívat do Divadla X10, to je bývalé Strašnické divadlo a teď jsou na Národní třídě, pak bych chtěl vidět Katy v Činoheráku. Je toho ještě dost, na co bych se chtěl jít podívat. Samozřejmě i u nás v Národním divadle jsou některé inscenace, které jsem ještě neviděl. Třeba Maryša, na tu jsem se strašně těšil a moc rád bych ji viděl. Takže je toho spousta…

Gentlemanství je dnes spíše výjimkou, říká Michal Dlouhý

Jste hodně zaměstnaný člověk, zbývá vám ještě čas na nějaké záliby, koníčky? Jaké to jsou?
Snažím se, aby mi na mé záliby nějaký zbyl. Zrovna včera jsem měl den volna, tak jsem si byl zalyžovat na Klínovci. Bylo krásně a nikdo tam nebyl, báječně jsem si zalyžoval. Až tak, že se dneska skoro nemůžu hnout a večer mě čeká Faust, tak doufám, že jej odehraju. Lyžování mě hodně baví, chytlo mě sice až v trochu pokročilém věku, protože jsem dřív nelyžoval, až moje žena mě to naučila. Jinak rád čtu, chodím do kina nebo se dívám na filmy v televizi. Rád si zajdu také na procházku nebo vyrážím na výlety v okolí Prahy, kde jsou nádherná místa.

Odolena Voda je kousek od Prahy, ale je to úplně jiný svět, říká moderátor a muzikálový herec Jiří Zbořil

Máte nějaká oblíbená místa, na která se rád vracíte?
Mám to moc rád u Berounky, na Karlštejnsku a v okolí. Tam jsou moc krásná místa, kam se vždycky rád vydávám.

Co vás čeká v nejbližší době, jaké máte plány, na co se těšíte?
V nejbližší době připravujeme s Michalem Nohejlem film, takový nekomerční projekt, a myslím, že to bude hodně zajímavé. Jestli všechno klapne a podaří se nám ho zafinancovat, tak bychom v červenci měli točit. Děj se odehrává za normalizace, během jednoho večera, na malém městě v malém divadle, kam byli odejiti režisér s jedním z herců. Mají za sebou premiéru Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, oslavují ten večer a přijde tam opilý ruský důstojník, který chce prodat kanystr benzinu. Konfrontuje Čechy s jejich zbabělostí, načež pak je sám konfrontován se svojí zbabělostí. Myslím, že je to hodně zajímavé téma a mohl by to být zajímavý film.

Bohdalce je dnes 87 let. Víte, proč se oblíbená herečka kdysi objevila na seznamu StB?

Martin Pechlát

český herec

– Narodil se 30. října 1974 v Praze.

– Vystudoval Střední průmyslovou školu – obor provozuschopnost výrobních zařízení, a poté katedru alternativního a loutkového divadla na Divadelní akademii múzických umění v Praze.

– Po škole nastoupil do angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Později byl jednou z hereckých opor Divadla Komedie, působil také v Dejvickém divadle, v Divadle v Řeznické, v Arše, A Studiu Rubín, na Letních shakespearovských slavnostech. Od divadelní sezony 2012/2013 je členem činoherního souboru Národního divadla v Praze.

– V roce 2009 získal Cenu Thálie a v roce 2009 a 2011 Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší mužský herecký výkon roku za roli Goebbelse v inscenaci Goebbels/Baarová, a za roli Andrease Kartáka v inscenaci Legenda o svatém pijanovi uváděné v Divadle Komedie.

– Často se objevuje ve filmu a na televizních obrazovkách. Hrál například ve filmech Pepa, Milada, Rodinný film, Ženy v pokušení, František je děvkař, Vratné lahve, Václav, Účastníci zájezdu, Nuda v Brně a mnoha dalších.



Nepřehlédněte