Otec budoucího kazatele Jana zvaného později Zlatoústý, zemřel brzy po jeho narození, k němuž došlo roku 347 nebo 349 v Antiochii Syrské v dnešním Turecku. Jeho zbožná matka Anthusa pak všechnu svou péči věnovala jeho výchově. Jan již jako chlapec vynikal rozhodností a neohrožeností svých úsudků. Když potom později umíral jeho učitel řečnictví Libanius, ptali se ho, kdo by měl být jeho nástupcem, a on odpověděl: „Jan, kdyby ho však pro sebe již dříve nezískali křesťané“.
To se stalo zásluhou biskupa Melétia, který vykládal Janovi Písmo svaté a uváděl ho do tajů křesťanského učení. Ve dvaceti letech Jan přijal křest a po skončení studií začal vykonávat povolání advokáta. Ale ne nadlouho, neboť se mu rychle zprotivily úskoky a lsti, jichž byl svědkem v soudních síních. Roku 372 ho Melétios vysvětil na nižší církevní svěcení a Jan se tak stal lektorem. Nejraději by však odešel do samoty, aby se mohl v klidu věnovat jen studiu a rozjímání. Na prosbu matky ji však neopustil a dal přednost synovské lásce před osobními zájmy.
Po smrti matky měl být vysvěcen na kněze, ale protože si byl vědom důležitosti a vážnosti tohoto úřadu, nepovažoval se ještě být dost připravený jej vykonávat. Utekl proto roku 373 na poušť a zůstal tam šest let. Kvůli příliš tuhým půstům však onemocněl a musel se vrátit do Antiochie. Přes pokorné zdráhání byl roku 386 vysvěcen na kněze a ustanoven kazatelem v hlavním chrámu, v kterém deset let kázal a uchvacoval srdce svých posluchačů. Jeho kázání, z nichž některá se zachovala dodnes, mu vynesla přízvisko „Zlatoústý“ – řecky Chrysostomos.
Jeho věhlas jako kazatele pronikl až do Konstantinopole a když zemřel tamější patriarcha, císař Arkadius, povolal na uvolněný post právě Jana. Jan však váhal, ale pod nějakou záminkou byl i tak přiveden do Konstantinopole a vysvěcen na biskupa. Dvorní společnost, která žila v přepychu, marnotratnosti a nestřídmosti, předpokládala, že nový patriarcha bude všechny tyto hříchy přehlížet, jak tomu bylo dosud zvykem, případně se do dvorských radovánek také sám zapojí. Jan se však společnosti u dvora vyhýbal, staral se o duchovní správu, své příjmy rozdával chudým a potřebným a také neúnavně kázal proti špatným mravům lidu i dvora.
Jeho horlivost však vyvolala nepřátelství císařovny Eudoxie, která se zasadila o to, aby Jan musel opustit město a byl poslán do vyhnanství. Toho se ale vůbec nebál, naopak argumentoval tím, že celá země patří Pánu. A neobával se ani ztráty svých hmotných statků, neboť, jak říkal, nic jsme si na svět nepřinesli a nic s sebou nevezmeme. „Hrozbami světa pohrdám a jeho lákadlům se směji. Bohatství nežádám, chudoby se neštítím a smrti se nestrachuji.“
Na rozkaz císaře byl potom Jan eskortován na odlehlé východní pobřeží Černého moře a tříměsíční pochod nepřívětivou krajinou a s podlomeným zdravím nepřežil. Zemřel 14. září 407 cestou na místě zvaném Comana Pontica v dnešním tureckém regionu Pontus. Po převezení Janova těla z exilu byly jeho ostatky pohřbeny v Konstantinopoli za účasti velkého množství věřících. Římský papež Inocenc I. (378 – 417) jej krátce po jeho smrti zařadil do seznamu svatých. Jeho kázání zůstávají pro věřící i duchovní inspirací dodnes.
