Roli herce Boba Barela vám psal autor a režisér hry Smrt mu sluší Daniel Hrbek přímo na tělo. Myslíte si, že máte, jako Michal Dlouhý, s postavou Boba Barela něco společného?
Myslím, že s Bobem Barelem, když to vez meme po té profesní stránce, máme hod ně společného. Vidím se v některých povahách a reakcích Boba Barela, společné máme povolání, starosti. Naše společná starost je kritik, na což se v té hře hodně díváme dopodrobna. Citujeme konkrétní situaci, tedy inscenaci Kdo je tady ředitel? a kritiky na ni, což byl takový první impuls k tomu, aby tohle představení vzniklo. Nechvalná kritika na hru Kdo je tady ředitel? vyšla před deseti lety a my to představení hrajeme deset let, pořád pro vyprodané hlediště. Takže se asi někdo spletl, jen nevíme kdo, jestli my, anebo kritik.
Jsou v inscenaci Smrt mu sluší nějaké scény, momenty, na které se těšíte?
Vzhledem k tomu, že je to úplně čerstvá inscenace a Dan Hrbek sestavil partu lidí, kteří se znají a mají se rádi, tak musím říct, že se těším na každou scénu, a nejenom svoji. Strašně rád se dívám i na scény, ve kterých nehraju, což je u mne docela vzácné, ale je to hrozně příjemné. Všichni hrají skvěle, takže dá se říct, že na tuhle otázku je jednoduchá odpověď, protože se těším na každou chvilku na jevišti a těším se i na ty chvilky, když na jevišti nejsem.
Jsem rád, když je divák spokojený
Ovlivňují vás nějakým způsobem postavy, které ztvárňujete, i v soukromí a naopak, promítáte do svých rolí své životní okamžiky?
Obé je pravdou. Samozřejmě že když člověk zkouší nějakou roli, tak se to odrazí na jeho chování doma. Jak se naše práce přenáší domů, znají nejlíp naše partnerky. Nedávno jsme zkoušeli Scény z manželského života a moje Zuzka si v průběhu zkoušení jen tak povzdechla a říkala: „Já se tak těším, až budeš opakovat toho Cyrana,“ protože Scény z manželského života jsou přece jen trochu ostřejší téma než Cyrano. Ještě se vrátím k těm kritikům a tomu, co je mi od spousty z nich často vytýkáno, tedy můj bezbřehý temperament. Ano, nosím do vínku divadla svoji energii, ale já to prostě tak cítím, jsem rád, když je divák spokojený a když má pocit, že pro svou roli dělám maximum. Nemluvě o tom, že divadlo je pro mě i taková terapie, doma jsem pak hodný jako beránek, takže to má vlast – ně dvojí účinek.
Zmínil jste inscenaci Scény z manželského života, která vznikla podle filmu Ingmara Bergmana. Její premiéra a premiéra hry Smrt mu sluší proběhly krátce po sobě. To muselo být asi hodně náročné, jak jste to zvládal?
Ano, bylo to hodně náročné, až kruté. Pět měsíců jsem byl doslova zavřený v divadle. Bylo to ale cílené a řízené, protože jsme se takhle s panem ředitelem domluvili, bohužel jinak to načasovat nešlo. Na základě toho ale budu mít zase trochu volněji a asi tak tři roky nemusím nic zkoušet, protože už mám tolik titulů, že se to nedá ani stihnout reprízovat. Takže teď budu mít delší volno od divadelního zkoušení. Bylo to skutečně kruté, ale na druhou stranu krásné, protože obojí jsme dělali se skvělou partou, se skvělými lidmi. Dva krásné kusy a oba dva úplně jiné žánry. Z toho řekněme těžšího žánru manželských starostí a problémů jsme přeskočili do téhle krásné komedie z divadelního prostředí, kterou jsme všichni milovali od první chvíle, kdy jsme si ji přečetli na prvním čtení. Mám obrovskou radost z toho, že se líbí i divákům, normálním lidem, a to přestože je tam spousta interních odkazů a vtípků, i tak tomu lidi rozumí, jdou s námi, smějí se a skvěle se baví.
Kdybyste si měl vybrat nějaké jiné místo, které části Prahy by se vám nejvíc líbily k životu, k bydlení?
Musím říct, že pokaždé, když jedeme s maminkou Prahou, tak si vždycky hovíme a říkáme si, jak je to krásné město, a jsme na ni strašně pyšní. Dnes je asi těžké nevybrat si některou část Prahy k bydlení, k životu. Snad jen Bohnice nebo Jižní Město, tam se člověku, když zažije i jiné bydlení, asi moc nechce, ale v nejhorším proč ne i to, vždyť je to jen kousek do cen tra. Vzhledem k tomu, že je dnes větší možnost cestování, bylo by asi příjemné bydlet někde blíž k letišti. I když od něj nebydlíme daleko, z takové šestky by to bylo samozřejmě blíž. Dejvice jsou také krásné. Líbí se mi jednak skvělé Dejvické divadlo, kam rád chodím, a líbí se mi tamní vilové čtvrti. Domy citlivě a jemně poskládané na velkém prostoru a obklopené zelení.
Váš bratr byl také vynikající herec. Jak moc vás ovlivnil?
Dlouho se mě ptali, jestli mám nějaký vzor, a já vždycky říkal, že nemám. Teprve pár let zpátky ale říkám, že člověk chcanechca, když má vedle sebe toho skvělého hráče, žije s ním a je s ním dost často v kontaktu, tak ho jako vzor vlastně mít musíte nebo se to na vás stejně samozřejmě přenáší. My jsme spolu s bráchou spolupracovali, povídali si, hráli jsme spolu, takže ten vliv tam musí být a je. Hodně často mi poslední dobou lidi říkají, že jsem čím dál tím víc Mírovi podobný. A já jsem šťastný za to, že přebírám, nebo aspoň doufám, že přebírám, to skvělé, co měl, a tlačím, posouvám to dál, dalším divákům.
Nápad být hercem přišel v osmé třídě
K herectví jste se dostal už jako malé dítě. Bylo vždy jasné, že budete herec, nebo jste uvažoval i o nějakém jiném povolání? Jaká práce by vás bavila?
Vyplynulo to z toho, že jsem odmalička točil, chodil se strašně rád dívat na bráchu do Divadla Na Zábradlí a pohyboval se v hereckém prostředí, takže jsem to měl pod kůží. Jiná volba asi nebyla. Jako dětský herec jsem fungoval už ve čtyřech letech, protože kvůli tomu mému temperamentu, o kterém jsme mluvili, mě vyhodili ze školky a mamka mě musela tahat s sebou, když chodila jako dospělý doprovod Míry na natáčení. Tam si mě všimli pomocní asistenti a začali mě používat. Díky tomu jsem průběžně furt někde něco točil. Nápad být hercem ale opravdu přišel až v osmé třídě, kdy mi najednou přestala jít matika, přestože tatínek byl stavební inženýr a matiku uměl velmi dobře. Na konzervatoři žádná matematika, fyzika ani chemie není, tak jsem si říkal, že by asi bylo správné, a pro mě výhodnější, kdybych šel tam. Vůbec to ale nemuselo dopadnout, a kdyby mě na konzervatoř nevzali, mohl jsem být umělecký truhlář nebo umělecký vazač knih, protože strašně rád pracuji rukama. Rukodělná práce mě baví, je to moje hobby, a když mám volný čas, pracuji a současně relaxuji takhle.
Jste hercem na volné noze, což znamená i jistou volnost. Podle čeho si vybíráte role, co vás musí zaujmout, abyste roli vzal?
Nějak moc nedávám důraz na hry, ve kterých bych chtěl hrát. Nemám ani žádné vysněné role, protože většinou, když si něco přejete, tak vám to nevyjde a já nechci být smutný. Netoužím po žádné roli, krásné jsou ty nabídky, které přicházejí. První a hlavní můj důraz je na to, kdo, jaká sklad – ba lidí to bude dělat, nezáleží už tolik na tom, co to bude. Důležité tedy pro mne je, kdo tam bude, protože s těmi lidmi trávíte dva a půl měsíce zkoušení a potom, když se to povede, třeba i těch deset let, jako s představením Kdo je tady ředitel? Takže chcete ten čas trávit v příjemné společnosti lidí, které máte ráda, kterým rozumíte a kteří rozumějí vám. Právě to je základ úspěchu a výsledku, proto je pro mě vždycky dominantní a základní, s kým to budeme dělat.
Ve kterém žánru se cítíte nejlépe, jaká herecká poloha vám vyhovuje víc, komediální, nebo vážná?
Naštěstí to mám tak hezky namíchané. Na divadle převážně hraji komedie a před kamerou mívám ty grázly, kriminálníky a tak podobně. Mám to tedy tak příjemně rozdělené, hezky vyvážené, a když je toho jednoho moc, tak se zase odreaguji na jevišti anebo na té druhé straně. Mám to tak pěkně namixované vlastně až po tom skoro nebezpečném začátku, kdy jsem hrál v různých pohádkách jenom prince a už to vypadalo, že se opravdu zaškatulkuju. Naštěstí přišel Hynek Bočan s Přítelkyní z domu smutku, kdy mě z téhle škatulky vytáhl a šoupl mě až úplně jinam. Za to jsem mu vděčný a díky tomu mám tak pestrou paletu rolí, které mi nabízejí.
Paleta vašich rolí je opravdu hodně pestrá, přes detektivky, Sametové vrahy až k Bohémě, kde jste hrál Zdeňka Štěpánka. Jaké to bylo hrát tohoto barda českého divadla?
Když nám Robert Sedláček s paní autorkou Terezou Brdečkovou nabídl scénáře, jednak to bylo skvělé téma a jednak ty scénáře byly tak krásné, to se tak krásně četlo. Jásal jsem, že konečně nebudu točit kriminálky, ale že to bude něco, co má hlavu a patu, co má něco společného s naší krásnou minulostí. Samozřejmě to pro mě byla strašná zodpovědnost, protože Zdeněk Štěpánek byl pan herec, pan mistr, takže jsem měl k té roli velký respekt. Dělal jsem už předtím s Robertem jeden díl Českého století a věděl jsem, že to udělá dobře, protože on není režisér, který by to vzal jako spotřební materiál a udělal to jenom pro tuctové zhlížení. A udělal to krásně, jsem za to strašně rád. Byla to krásná práce a velmi rád na ni vzpomínám.
Často se věnujte také dabingu, vaším hlasem k divákům promlouvá Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Johnny Depp a mnozí další. Je ještě nějaká postava, které byste rád propůjčil svůj hlas?
Opravdu nevím, je to podobné jako s těmi hrami nebo rolemi. Když si člověk něco přeje, tak mu to nevyjde. Nikdy mě ale nenapadlo a nepřemýšlel jsem o tom, že bych chtěl někoho zkusit nadabovat, protože když už byl nadabován a byl dobře nadabován, tak není důvod to měnit. Vždycky mi běhá mráz po zádech, když slyším hlas někoho jiného u herce, u kterého byl skvělý dabér a najednou to změnili, to mi vždycky vadí. Měl jsem štěstí, že jsem si vyzkoušel dabovat spoustu skvělých hráčů současnosti, ale i minulosti. Zkoušel jsem namluvit Belmonda i Delona, když byli ve filmu mladí, ale vždycky mi to vadilo, nikdy mi to nedělalo dobře. Raději bych i tam dal ty starý chlapy, kteří je dabovali skvěle, prostě ten jejich hlas k tomu herci patří.
Miluji současné, nové animáky
Dabujete také kovboje Woodyho v animovaných filmech Toy Story: Příběh hraček. Máte rád animáky?
V červnu jsme dodělali, nadabovali čtyřku, už by měla být v kinech. Díky tomu, že mám dvě malé děti, samozřejmě animáky sleduji a mám je rád. Hlavně v současné době je většina těch animáků i pro dospělé, protože je tam opravdu tak krásný humor, že se pobaví jak rodiče, tak děti. Miluji současné, nové animáky, ale krásné jsou i ty staré, klasické, které mají svoji poetiku. Dneska je to trošku opravdu odraz doby, ale je to vtipné, baví mě to. Pokud v nich není moc násilí a nesvádí to k něčemu, z čeho by si děti neměly brát příklad, tak se mi líbí a rád je s holkami sleduji.
Co děláte raději, nebo co je obtížnější, dabovat živé herce nebo ty animáky, jaký je v tom rozdíl?
Animované filmy, ještě navíc když jdou do kin, se dělají poctivěji, namlouvají se opravdu po větách. Třeba Příběh hraček 4, ten jeden díl, jsme dělali čtyři dny. Kdežto u současných hraný ch filmů dokážete udělat velkou hranou roli za dvě a půl hodiny, což je strašné. Nesouhlasím s tím, ale je to prostě styl současného dabingu. Bohužel je to pak na výsledku vidět, je to slyšet a odrazí se to na celkovém výsledku. Mrzí nás to, snažili jsme se to před zhruba dvěma lety nějak změnit, ale bohužel se nám to nepovedlo. Většina mladých lidí už dnes filmy sleduje raději v originále, takže až odpadne naše generace, tak si myslím, že se už ani nic dabovat nebude.
Zbývá vám vůbec čas na nějaké zájmy?
Jsme taková sportovní rodina. Se ženou jsme se potkali na tenise, takže náš největší koníček je tenis a pak samozřejmě všechny míčové sporty, cyklistika nebo cestování. Strašně rádi cestujeme, máme to nějak v krvi. Zuzka i já jsme dostali do vínku od svých rodičů takovou putovní nebo kočovnou povahu. Oba rádi kočujeme a byt vlastně máme jen na to, abychom si tam vyprali, přespali, najedli se a zase zmizeli. Snažím se poslední dobou dávat velký důraz na volno, protože už mi také není dvacet. Trošku jsem osekal práci, takže už nehraji každý den. Je to zdravé a baví mě to pak mnohem víc. Udělal jsem si takový systém, že každou středu mám vyčleněnou pro svoji ženu, abychom mohli být spolu, protože se jinak celý týden nevidíme. A jednou za čtrnáct dní mám volný celý víkend, kdy můžu být s dětmi.
Navštěvujete někdy divadlo i jako divák?
To jsou právě ty středy, kdy můžeme se ženou, případně i dětmi někam vyrazit. Ne dávno jsme byli i s holkami třeba v O2 areně na představení Cirque du Soleil. Chodíme občas i do divadla, ale většinou na veřejné generálky.
