Jeho jméno je všeobecně známo díky spojitosti s textem obsahujícím základní etické principy lékařského povolání, s tzv. Hippokratovou přísahou. Svůj lékařský osud měl tento zakladatel lékařské vědy snad již předurčen, neboť se narodil do lékařské rodiny, odvozující svůj původ od Asklépia, údajného řeckého léčitele, který měl žít ve 13. století př. n. l.
V mládí Hippokratés procestoval celé Řecko, Malou Asii a zřejmě i část Egypta, kde se mimo jiné i zdokonaloval v lékařském umění. Do tehdejšího starověkého Řecka právě Hippokratés vnesl revoluci v dosavadním pojetí medicíny. Tvrdil, že nemoc není trestem seslaným bohy, nýbrž výsledkem působení stravy, prostředí a životních návyků. Nemoc tedy v jeho pojetí měla zcela přirozené příčiny. Věřil totiž, že zdraví člověka úzce souvisí mimo jiné rovněž i s vhodnou, zdravou stravou, se správným životním stylem a s pozitivním myšlením.
V léčbě Hippokratés zastával filozofii využití léčivých sil přírody, bylin a samotného pacientova těla. Hippokratovská medicína byla tedy celostním oborem, kdy pacient býval považován za nedílnou součást přírody, která sama o sobě již zcela určitě disponuje velikou léčivou silou. V tomto duchu Hippokratés založil rovněž i svoji vlastní lékařskou školu.
Byl také horlivým propagátorem čistoty při práci s pacienty, a to samozřejmě ještě dávno před objevením choroboplodných zárodků. Pacienty chtěl udržovat v čistotě a v celkem i poměrně sterilním prostředí, rány nemocným omýval čistou vodou nebo vínem.
Hippokratés také kladl veliký důraz na prognózu budoucího průběhu nemoci, který byl odhadován díky velice pečlivým zaznamenáváním předchozích případů. Na základě průběhu nemoci pak Hippokratés volil různou intenzitu lékařských zákroků.
