„Ten, co se mu splašil kůň“
Narodil se v roce 1842 jako Tašunka Witco (což znamenalo „splašil se mu kůň“) nedaleko dnešního Rapid City v Jižní Dakotě. Byl synem kmenového medicinmana a synovcem Skvrnitého ohonu, což byl náčelník Siouxů, který se pokoušel vyjednat pro kmen prodej těžebních práv, když bylo v Black Hills objeveno zlato, ale neuspěl, protože požadoval astronomickou cenu 60 milionů dolarů.
Mladý válečník
Splašený kůň se stal již v mládí legendárním bojovníkem. Ještě než mu bylo dvanáct let, zabil bizona a dostal vlastního koně. V roce 1854 byl svědkem zabití náčelníka kmene Brulé v táboře Útočícího medvěda v severním Wyomingu. Následujícího roku viděl, jak jednotky americké armády při trestné výpravě generála Williama S. Harneye po Oregonské cestě zničily týpí a majetek domorodých Američanů. V té době kradl koně Vraním indiánům, což byli tradiční nepřátelé Siouxů, a ve dvaceti letech stanul v čele první vlastní válečné výpravy.
K reputaci Splašeného koně přispělo i to, že se připojil k válce vedené Rudým oblakem proti budování opevněné Bozemanovy cesty v letech 1865 – 1868 a sehrál klíčovou roli při zničení brigády Williama J. Fettermana u Fort Phil Kearny v roce 1867.
Válečný náčelník
Po Druhé smlouvě z Fort Laramie podepsané v roce 1868 Splašený kůň nesložil zbraně a odešel do země nikoho, která patřila jen bizonům. Stal se válečným náčelníkem Oglalů a k jeho tlupě se připojili i někteří příslušníci kmene Brulé. Lovili, rybařili, bojovali s některými dalšími indiány a snažili se zachovávat tradiční způsob života lakotského národa. Splašený kůň si vzal dvě manželky, jednak ženu z kmene Čejenů a jednak ženu z vlastního kmene.
Zlato v Black Hills
Splašený kůň vzdoroval rozpínání Američanů na území Lakotů, k němuž docházelo po podpisu Druhé smlouvy z Fort Laramie, a napadl také průzkumnou výpravu, kterou vyslal do Black Hills generál Custer. V roce 1874 však bylo v horách objeveno zlato.
Vítězné bitvy
Dne 31. ledna 1876 bylo kočovným kmenům přikázáno, aby se stáhly do rezervace. Splašený kůň to odmítl a generál George Crook se vydal na tažení, jímž ho k tomu hodlal donutit. Splašený kůň však ustoupil do kopcovitého terénu a poté zahnal Crookovu jednotku na ústup překvapivým útokem u potoka Rosebud Creek. Po této akci se Splašený kůň připojil k Sedícímu býkovi, který se připravoval na bitvu u Little Bighornu, k níž došlo 25. června téhož roku.
Po vítězství Lakotů u Little Bighornu odešel Sedící býk do Kanady, ale Splašený kůň zůstal a bojoval během zimy proti jednotce generála Nelsona Milese. V lednu roku 1877 vedl na Vlčí hoře u řeky Tongue v jižní Montaně 800 bojovníků do překvapivého útoku proti armádě. Avšak Miles měl s sebou houfnice, které vojáci zamaskovali jako běžné vozy, a začali z nich nečekaně pálit proti útočícím indiánům. Ti se stáhli do strmých kopců, a když vojáci podnikli protiútok, skrytě ve sněhové bouři ustoupili.
Zlomený indiánský lid
Situace Splašeného koně a jeho lidu však byla bezvýchodná. V květnu přivedl náčelník zhruba 800 vyhladovělých a vyčerpaných lidí do pevnosti Fort Robinson v rezervaci Rudého oblaku na severozápadě Nebrasky. Odmítl však odcestovat do Washingtonu na schůzku s prezidentem Ruthefordem Hayesem.
Když onemocněla jeho manželka cholerou, odvezl ji k jejím rodičům do rezervace Skvrnitého ohona. Crook se však obával, že se náčelník vrací na válečnou stezku, a tak jej pod záminkou, že musí vše objasnit, přiměl přijet zpět do Fort Robinson.
Cesta bez návratu
Splašený kůň se 5. září vrátil a zpočátku nekladl odpor, když si ale všiml, že jej odvádějí do strážnice, pokusil se o útěk. Během následující potyčky jej jeden voják probodl bajonetem, zatímco druhý, jeho bývalý spolubojovník a nyní člen indiánské policie, mu držel ruce. Splašený kůň vážným zraněním ještě téže noci podlehl.
Fotografie, zloděj duše
Splašený kůň se zapsal do historie i tím, že se údajně nikdy nenechal vyfotografovat. Bylo to vysvětlováno jeho vírou v tradice Lakotů, kteří fotografování mnohdy odmítali z obavy ze ztráty duše. Když byl učiněn pokus vyfotografovat Splašeného koně poté, co umírající ležel ve vojenském baráku ve Fort Robinson, náčelník to odmítl.
Zdroj: Nigel Cawthorne (Největší vojevůdci v dějinách, 2006)
