Píše se tedy červenec 1419. Od hořící kostnické hranice uplynuly teprve čtyři roky, ale vztek v lidech nepolevuje. Kdysi poklidná země Otce vlasti se zmítá v nepokojích. Král už to dávno zabalil. Nerozumí době, nerozumí lidem, nerozumí už téměř ničemu. Nechce nic řešit, nechce nad ničím přemýšlet. Už ví, že ať udělá cokoliv, všechno se mu obrátí naruby. Rozumné a klidné rádce už dávno vyhnal, příliš ho kritizovali, a to jeho ješitná povaha nesnesla. Obklopil se rádci, kteří mu říkali, co chtěl slyšet, lidmi, kteří mu mazali med kolem úst. Ale abychom nebyli nespravedliví, konec jeho vlády procházel dobou, kterou by nezvládl ani jeho otec Karel, s celou diplomatickou obratností. Nejšťastnější byl, když mohl zmizet do lesů a lovit. Kunratický hrad, nebo Točník. Kousek od Prahy, ale tehdy ještě v hlubokých lesích.
Co vlastně ti nebozí konšelé provedli, že byli vyházeni z oken? Připomeňme si krátce, co tomu předcházelo. Upálením Jana Husa pohár přetekl. Až do té doby vždy stačilo nějakého kacíře upálit a lidé zkrotli. Tentokrát to nepomohlo. K prostým lidem se přidala i šlechta. Často pochopitelně ze zištných důvodů, protože zabavovaný církevní majetek se hodil. A že ho nebylo málo. Někdy se podařila konfiskace bez problémů, někde byl majetek vyrabován, vypálen a zničen.
Nedívejme se na tehdejší dobu dnešníma očima ochránců kulturních památek. Církev začala rány vracet. Měla na to peníze i mocné ochránce. Zákazy, klatby, interdikt. To byl vlastně nejtvrdší církevní trest, který postihoval plošně. Tam, kde byl vyhlášen interdikt, bylo zakázáno udílení svátostí. Pohřbít tehdy člověka bez posledního pomazání, to bylo i pro toho největšího chudáka něco naprosto nemyslitelného. Byl to tedy velmi účinný trest.
Král se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Mezi bouřící masou lidí a Římem, který neuměl nic jiného než vyhrožovat a zakazovat. Král to zkusil také a narazil. Zákazy podávání z kalicha, zákazy kázání husitských kněží, jen přilévaly olej do ohně.
Třicátého července byla neděle. Na kázání Jana Želivského k Panně Marii Sněžné dorazila spousta lidí. Tentokrát zbraně doma nenechali. Shromáždění připomínalo spíše žehnání vojenským jednotkám. Želivský umí zfanatizovat davy. I tentokrát se mu to podařilo. Odtud lidé vyrazili ke kostelu sv. Štěpána. Patřil katolíkům, potom husitům, nyní zase katolíkům. To nelze připustit. Vezmeme si kostel nazpět. Vyrazí dveře a vyženou faráře. Kupodivu ho nezabijí, může mluvit o štěstí. Poničí a zdemolují interiér a odtud vyrazí, zřejmě Žitnou ulicí, na Dobytčí trh.
Na radnici konšelé vězní naše bratry ve víře. Dav se shromáždí před radnicí a hlasitě požaduje jejich vydání. Potom ze střechy přiletí na zástup sprška kamenů. Vyrazit dveře je otázkou několika okamžiků. Jen několika konšelům se podaří uniknout. Ten zbytek, pět nebo šest, ti už utéct nestačili. Byli vyhozeni z oken a na zemi ubiti rozlíceným davem. Vávrově filmové fikci nelze věřit. Zachytit a udržet sedmdesát či osmdesát kilo, které letí z výšky, na hrotu kopí, to prostě není reálné. Tři stovky jezdců, které konšelům vyslal na pomoc královský komoří, si útok na zdivočelý dav raději rozmyslí. Král se to dozví ještě téhož dne, ale nezemře, což je druhá filmová nepřesnost. Smrt si pro něj přijde až 16. 8. 1419. Tedy téměř až za tři týdny. Krvavé časy husitské doby právě začaly.
