Nejen Jan Palach se stal hořící pochodní. Znáte další oběti srpnové okupace?

20.8.2018
Štěpánka Kopřivová

Sovětskému politbyru došly nervy definitivně 17. srpna roku 1968, kdy se jednomyslně rozhodlo o provednení invaze proti nebezpečně se liberalizujícímu Československu. Sovětský svaz reagoval zásadním vystoupením vůči snahám o nesovětskou formu socialismu již několikrát. Nejsilněji krvavým potlačením maďarského protistalinského povstání v roce 1956, které si vyžádalo odhadem 20 000 zraněných a téměř tři tisíce mrtvých. Sovětský vůdce Leonid Brežňev po několikaměsíčním neúspěšném zastrašování Dubčekovy vlády, tak dal v létě roku 1968 pokyn k další rázné prezentaci sovětské moci nad Východním blokem.

Pochodeň národa Jan Palach se upálil před 49 lety. Jaký byl jeho život?

Vojenský postup proti údajné kontrarevoluci v ČSSR byl veden několika směry a se značnou vojenskou silou, v několika vlnách. Jen v prvním sledu se okupace účastnilo více než 160 000 vojáků a nasazen byl nespočet letadel a cca 4600 tanků. Celkový počet mužů během vojenských akcí přítomných na území ČSSR byl odhadován až na půl milionu. Tato represivní a zastrašovací akce byla bezprostřední reakci na uvolňování režimu v druhé polovině šedesátých let směrem k tzv. socialismu lidskou tváří. Revize komunistických zločinných procesů, svoboda slova i otevřenost společnosti směrem k diskusi byli označeny za kapitalistickou kontrarevoluci a velezrádný tzv. Zvací dopis konzervativního křídla československých komunistů v podstatě pozval sovětské tanky do republiky.

První reakce, následující po šoku z invaze, se nesly v duchu silného celospolečenského odporu a deziluze. Trvaly ve své nejsilnější podobě necelý týden a zamezily tak snahám u ustanovení kolaborační „dělnicko-rolnické“ konzervativní vlády.

Léta naděje rychle pominula. Co se dělo na Praze 3 během srpnové okupace v roce 1968?

Už 21. 8 o půl druhé ráno bylo na PÚV KSČ odhlasováno v poměru 7:4 prohlášení odsuzující invazi jako odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i jako akt popření základních norem mezinárodního práva. ÚV KSČ vyzval zároveň občany, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. V osm hodin ráno již měla vojska okupantů pod kontrolou celé hlavní město.

Zásadní roli v prvních dnech srpnových událostí sehrál Československý rozhlas, který průběžně informoval o postupu invaze a přenášel prohlášení členů vlády. Političtí představitelé v čele se symbolickým strůjcem Pražského jara A. Dubčekem byli zatčeni kolem páté hodiny ranní a odvezeni do Moskvy.

Jen několik málo hodin po tom, co pět armád zemí Varšavské smlouvy překročilo 20.8. 1968 ve 23:00 československé hranice, vyžádala si invaze první oběti. Již ve tři hodiny ráno následujícího dne byl v Liberci při zcela bezdůvodné střelbě projíždějícími sovětskými vojáky zastřelen M. Vlček. Na dlouhém seznamu obětí invaze figurují i jména dětí. Jedním z nich byl i sedmiletý Miroslav Chlup. Ke zcela bezdůvodnému násilí ze strany Sovětů došlo např. v Prostějově. Zaplatili za něj životem tři čeští občané.

Upálení Jana Zajíce před 49 lety šokovalo veřejnost. Chtěl následovat Palacha?

Největším otevřeným střetem s okupačními vojsky byl boj o rozhlas. Po tom, co se několika desítkám Pražanů podařilo překvapivě pomocí barikády zastavit postup tanků, rozhodli se bránit budovu rozhlasu, který v té době navzdory zákazu komunistických špiček stále vysílal. Čechoslováci nebyli ozbrojeni a přijíždějícím tankům se bránili jen kamením. Vyhrocená situace provázená ostrou slovní kritikou a diskusemi rozhočených Pražanů s okupanty vyvrcholila, když na tank – snažící se prorazit barikádu – vylezl mladý muž s československou vlajkou. Poté, co se nepodařilo obránce rozhlasu shodit z tanku dolů, byl bezmilosti zastřelen jedním ze sovětských vojáků. Následná střelba do davu rozehnala shromáždění a vyžádala si 17 mrtvých. Dle nejnovějších zpřesnění, vyplývajících z výzkumu historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha, bylo od 20.8 1968 do konce téhož roku zastřeleno, zabito střepinami granátů, přejeto nebo uhořelo v troskách zapálených domů celkem 137 Čechů a Slováků. Do roku 1990 si okupace vyžádala 403 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách. Poslední obětí byl Josef Vajdák, kterého 16. listopadu 1990 v Teplicích srazil nákladní automobil Sovětské armády.

Léta naděje rychle pominula. Co se dělo na Praze 3 během srpnové okupace v roce 1968?

Přes jistě nemalý počet ztracených lidských životů, je tou nejznámější obětí upálený student Jan Palach. Když se Palach ve snaze probudit Čechoslováky z letargie, 19.1 na Václavském náměstí polil benzínem a zapálil, nebyl prvním, kdo tímto způsobem proti okupaci Československa protestoval. V Polsku se jen několik týdnů po invazi upálil Ryszard Siwiec. Navzdory tomu, že jeho činu přihlížel stotisícový dav i špičky komunistického Polska, byl jeho čin oficiálními médii ututlán. Dva měsíce na to se 5. listopadu 1968 se na hlavním kyjevském náměstí Chreščatyk upálil jednačtyřicetiletý disident Vasil Makuch, který tak protestoval nejen proti zásahu v Československu, ale i proti komunistickému útlaku v jeho zemi.

Luxus „za totáče“. Štiplavé krepsilonky jsou černou můrou dodnes

Málokdo ví, že v Československu se jen do konce ledna roku 1969 o tuto formu demonstrativní protestní sebevraždy pokusilo 10 lidí. Čtvrt roku po Palachově incidentu se o upálení pokusilo ještě dalších 16 demonstrantů a 7 z nich na následky zemřelo. Jejich konání i motivace k provedení aktu byly veřejnosti zamlčovány. Čtyři dny po Palachovi se v Plzni upálil Josef Hlavatý, 25. ledna se v průchodu u Václavského náměstí upálil gymnaziální student Jan Zajíc, který po sobě zanechal obdobný dopis jako Jan Palach v němž se sám označil za 2. pochodeň. Čtvrtého ledna spáchal sebevraždu v Jihlavě Evžen Plocek a týden na to pak v Košicích Michal Lefčík. Ačkoli ve svém dopise Jan Palach mluvil o celé organizované skupině lidí, kteří jsou ochotni stejně jako on vystoupit v plamenech proti režimu, nikdy nebyla přímá spojitost s dalšími upálenými přímo prokázána.

Navzdory nesmírné závažnosti a tragičnosti výše uvedených sebevražd nedošlo k žádné mobilizaci veřejnosti a větších otevřených vystoupení proti komunistickému útlaku se Československo dočkalo až za dvacet let od vzplanutí první z lidských pochodní, a to v lednu roku 1989 během tzv. Palachova týdne.

FOTO: Sovětská invaze 1968

Sovětská invaze 1968 - Invaze 1968 PrahaSovětská invaze 1968 - pomník Jana Palacha a Jana ZajíceSovětská invaze 1968 - Hořící tanky v Praze roku 1968

Zdroje:

CVRČEK, Lukáš, Lukáš CVRČEK, Milan BÁRTA a Milan BÁRTA. Tanky proti sjezdu: protokol a dokumenty XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ. Praha: Novela bohemica, 2018.

LEDERER, Jiří. Jan Palach: zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. V Praze: Malý princ, 2014.

CULEK, Josef a Josef CULEK. Jan Palach: 11. 8. 1948 – 19. 1. 1969 : dokument čís. 1 ze soukromého archívu autora. Praha: Práce, 1990.

TOMEK, Prokop a PEJČOCH, Ivo. Černá kniha sovětské okupace: Sovětská armáda v Československu a její oběti: 1968-1991. Vydání první. Cheb: Svět křídel, 2015.



Nepřehlédněte