Irina Pressová (1939 – 2004) se stala dvojnásobnou olympijskou vítězkou, když na olympiádě v Římě v roce 1960 zvítězila v běhu na 80 metrů překážek a o čtyři roky později na olympiádě v Tokiu se stala olympijskou vítězkou v pětiboji. Během sportovní kariéry vytvořila 13 světových rekordů, 6 v běhu na 80 metrů překážek (nejrychleji 10,2 v roce 1965) a 7 v pětiboji (nejvíce 5246 bodů v roce 1964). Vynikající atletkou byla také její starší sestra Tamara Pressová (nar. 1937) specializující se na vrhačské disciplíny a trojnásobná olympijská vítězka. Jejím prvním mezinárodním úspěchem byl zisk zlaté medaile v hodu diskem a stříbrné medaile ve vrhu koulí na mistrovství Evropy ve Stockholmu v roce 1958. O dva roky později na olympiádě v Římě v roce 1960 vyhrála soutěž koulařek a vybojovala stříbrnou medaili v hodu diskem. Obě vrhačské disciplíny vyhrála na evropském šampionátu v Bělehradu v roce 1962 i na olympiádě v Tokiu v roce 1964.
Celkem obě sestry získaly 5 zlatých olympijských medailí a během své kariéry překonaly 26 světových rekordů. Již tehdy je odborná i laická veřejnost podezřívaly, že ve skutečnosti nejsou tak úplně ženy, hovořilo se o „mužatkách“ i o tom, že jsou oboupohlavní, tedy hermafrodité. Ironicky se jim také místo sestry Pressovy říkalo bratři Pressové. K žádnému skandálu však tehdy nedošlo. Obě dvě ukončily kariéru včas, tj. ve chvíli, kdy Mezinárodní atletická federace ohlásila zavedení povinných testů pohlaví, tzv. sextestů. Tím, že se jim tyto dvě sportovkyně vyhnuly a nedokázaly, že nejsou skutečně ženami, jakoby spekulace týkající se jejich přinejmenším nejasného pohlaví vlastně potvrdily.
O nutnosti zavedení sextestů se ale uvažovalo již dříve, především v souvislosti s případem polsko-americké sprinterky Stanisławy Walasiewiczové (1911 – 1980). V roce 1932 na olympiádě v Los Angeles zvítězila v prestižním běhu na 100 metrů a na následující olympiádě v Berlíně roku 1936 získala na stejné trati stříbrnou medaili. Na obou olympiádách reprezentovala Polsko, po druhé světové válce však zůstala v USA. Roku 1947 získala americké občanství a užívala jméno Stella Walsh. Roku 1980 se stala obětí loupežného přepadení, na jehož následky zemřela. Při následné pitvě lékaři objevili, že Walasiewiczová měla vedle ženských i mužské pohlavní orgány. To pochopitelně vzbudilo diskuzi, zda by jí neměly být odebrány medaile, které vlastně získala neprávem a ostatní atletky tak poškodila. To se sice nestalo, nicméně právě její případ bývá často uváděn jako argument pro nutnost zjišťování skutečného pohlaví sportovců.
Nebyly však samy. Naopak německý sportovec Hermann (Heinz) Ratjen (1918 – 2008), rovněž zřejmě hermafrodit, se zúčastnil letních olympijských her v Berlíně v roce 1936 jako žena jménem Dora Ratjenová a ve skoku do výšky se na nich umístil na 4. místě. V roce 1938 na mistrovství Evropy ve Vídni v této disciplíně dokonce vytvořil nový ženský světový rekord, který byl později po odhalení jeho nevyjasněného pohlaví anulován. V Německu byl proto vyřazen z řad sportovců už v roce 1938, veřejně známým se jeho případ stal až po válce. Podle Ratjenovy výpovědi byl k tomu, aby se vydával za ženu a soutěžil společně s nimi, přinucen organizací Hitlerjugend. Již tehdy se však ostatní závodnice divily, že se Dora po závodech nesprchuje společně s nimi. O Ratjenových dalších životních osudech toho není mnoho známo, pouze časopis „Time“ napsal, že Ratjen pracoval v roce 1957 jako číšník v Brémách, a to pod daleko obvyklejším příjmením Hermann.
S podobným problémem dnes bojuje například běžkyně Caster Semenyaová (nar. 1991) z Jihoafrické republiky, u níž sextesty odhalily přítomnost jak ženských, tak mužských pohlavních orgánů a zvýšenou hladinu testosteronu. Sportovkyně se svůj hermafroditismus rozhodla řešit lékařsky vedeným příklonem k ženskému pohlaví, čímž ovšem její sportovní výkonnost významně poklesla. Zachránila tak ale své již získané medaile vč. té nejcennější, zlata z mistrovství světa v roce 2009 v Berlíně v běhu na 800 metrů.
Ještě však nemá vyhráno. Vloni vstoupilo v platnost nové nařízení Mezinárodní atletická federace, podle nějž musí atletky se zvýšenou hladinou testosteronu podstoupit hormonální léčbu vedoucí k jejímu snížení, pokud chtějí závodit se ženami na tratích v délce od 400 metrů po jednu míli. Jinak nelze považovat takové závody za spravedlivé. Semenyaová se proti tomuto pravidlu u Mezinárodní atletické federace odvolala, ale před několika dny bylo toto její odvolání zamítnuto. Hladina testosteronu je aktuálně v její krvi třikrát vyšší, než je u žen běžné, a pokud nepřikročí k jejímu snížení, se závoděním počítat nemůže.
Trochu v pozadí velkého sportu a velkých peněz zůstává otázka toho, jak se cítí a jaký život mohou žít lidé s touto vývojovou poruchou? Ta utvářela i jejich osobnost jako takovou a vzdát se zvýšené hladiny testosteronu znamená větší zásah do již navyklého způsobu života, než jen možnost vrátit se na startovní dráhu. Anebo oželet vrcholový sport s tím, že život může být krásný a naplněný i s vyšší hladinou testosteronu, s níž sportovkyně vlastně žila celý život? A co partnerské vztahy, rodina, děti? To jsou otázky, které by asi nechtěl řešit nikdo z nás…
