Zajímavá nařízení, že? Nejsou týden stará, nýbrž více jak čtyři staletí. Známý spisovatel a znalec pozdního středověku, Zikmund Winter, se o ně rád podělil se svými čtenáři. Opatření jednoduchá, a až děsivě podobná těm dnešním. Je nasnadě, že pokud nedokážu nemoc léčit, snažím se ji eliminovat, tak jak umím.
V tom jsme naprosto stejní se svými předky, protože těžko lze v takovém případě vymyslet něco nového. Jistě, tehdejší doba měla nesrovnatelně horší hygienické podmínky. Ulicemi se toulala zcela běžně i domácí zvířata a jakž takž v čistotě se udržovaly jen hlavní trasy. Prasata se rovněž volně toulala i po hřbitovech, zvláště těch, kde byla pohřbívána chudina, protože hrobníci si s hloubkou hrobu příliš nelámali hlavu. Tento problém se řešil navážením dalších vrstev hlíny.
Všechno zlé je pro něco dobré. Paradoxně, teprve morové epidemie pomohly zlepšit hygienu a čistotu měst. Odpadky, které se kdysi zcela běžně vyhazovaly z oken, musely být na náklady obce vyváženy daleko za město. Mrtví nesměli být vynášeni z domů na nosítkách, nýbrž v uzavřených bednách. Hrobník, který rakev otevřel, si mohl být jist, že v podobné bude za chvíli ležet sám. Ani ne proto, že by se nakazil, ale proto, že propadl katu. Dále bylo zakázáno zvonění za zemřelého, aby se neděsilo okolí. Katu propadl rovněž ten, kdo porušil karanténu a neseděl doma.
Ale nepropadejme pesimismu. Tehdejší metody boje proti moru byly přeci jenom méně účinné. Vykuřování domácností, častější praní prádla, nošení váčků s vonným kořením. Winterův popis, i když na to autor přímo neupozorňuje, nás však naplní i optimismem.
Společná pohroma probudila v lidech jejich lepší já. Městské pokladnice se otevřely. Nebylo možné nechat mrtvého žebráka na ulici, byl pohřben na náklady obce. Lékaři se shodli na tom, že vše kyselé pomáhá proti moru. Kdoule, kyselá jablka, někde už i citrony. Teprve dvacáté století objeví vitamíny, ale už tehdy si lékaři nemohli nevšimnout faktu, že šance na uzdravení s jejich konzumací se přeci jenom nerovná nule. Veřejné sbírky pro špitály, před chrámovými dveřmi, se staly zcela běžnými.
Pro lékaře a lazebníky se léčení nemocných morem stalo povinností. K nim byli přidělováni z rozhodnutí městských rad i lékárníci a medici. V Žatci například roku 1598 zemřelo sedm magistrů. V Praze, která měla tehdy asi 160 000 lidí, zemřelo 20 000 lidí, tedy přibližně 12 %. Tentýž úměrný počet zemřelých byl i v mnoha jiných městech. A ještě jedna perlička z pera pana Wintera na závěr.
„Neštítili se všichni lidí nemocných. Bývalo jich dost, kteří nevěřili v nákazu a kazatelé je v té věře i podporovali. Rozkazy a řády proti mornímu nakažení byly vydávány, od doby Ferdinandovy, na poučení lidu, tiskem. V exemplářích doby Rudolfovy ozývají se stížnosti, že lidé neposlouchají, nařízení lehčíce. Roku 1580 byla po vší Evropě jakás chřipka. Člověk poležel tři, čtyři dny, pak ozdravěl. Říkali té nemoci španělská.“ Informace je z roku 1892, takže žádný další komentář není nutný.
