Paní Boženo, smím Vám blahopřát? Ne, není divné gratulovat někomu, kdo zemřel před sto šedesáti lety! Pokud na člověka někdo vzpomíná, zná jeho jméno, má povědomí o jeho osudu, užívá jeho dílo – stavbu, stroj, obraz, hudbu, knihu – tvůrce není mrtev. Pobavilo by Vás, že Vy, která jste od sňatku zápasila s nouzí, jste se stala modelem ke stříbrným a zlatým pamětním mincím. Musela jste se svou matkou dohadovat, kdo zaplatí vzájemnou korespondenci, ale svou podobou zdobíte poštovní známky… Jistě byste se smála.
Dobře, že netušíte, jak ledaskdo probírá Váš osobní život. Patřil jen Vám, a tvrdě jste za všechno zaplatila, za svá vítězství – nebylo jich tolik, za své prohry, chyby, omyly, za naděje a zmarněná přání. Nikdo dnes nemá právo soudit Vás: nemáte věřitele – naopak, my všichni jsme Vašimi dlužníky. Dala jste nám základy moderního literárního vyjadřování a českého jazyka nespoutaného krasomluvou, příklad odvahy duchovní, politické i lidské. Vzdorovala jste konvencím už od mala. Kouřila jste doutníky a živě konverzovala s muži. Dovolila jste si mít milence!
Jak si Vám dnes, v časech vyznávajících kult volnosti, dovolí někdo předhazovat Vaše lásky? Byla jste jim vždy věrná, to ony Vás opouštěly – vlastně… opouštěli. Poměr s vdanou ženou, svazek s rozvedenou? Neměla jste štěstí na charaktery, jejich kariéře ani pověsti by takový skandál v maloměšťáckých Čechách neprospěl. Pročpak Vašim literárním současníkům nezazlívají jejich erotická dobrodružství? S úsměvem se pomíjejí milostné eskapády paní kněžny – zaháňské vévodkyně Kateřiny Vilemíny a jejích urozených sester z rodu Kuronských. Vy jste neměla právo na upřímný cit, protože Vám scházel titul a bohatství a vzala jste si vojáckého úředníka?
Spisovatelka dychtící po vědomostech, nových informacích, vzdělání – inklinovala jste k vědě a psala odborně zaměřené texty, po intelektuálních debatách… o čem jste měla s Josefem Němcem hovořit? Jaký duševní obzor vás dva spojoval? Byly tu Vaše počáteční sny a společné vlastenectví. A děti, samozřejmě. Taky ubíjející nouze, kterou bylo třeba zastírat, protože c. k. úředník musel udržovat sociální statut. Kdo nezažil chudobu, neumí si představit, jak člověka sužuje a vysává, jak starosti o živobytí polykají tvůrčí inspiraci a obyčejnou chuť žít. Zdá se mi, jako by se Vám život stále více propadal do šedivé podzimní sychraviny, a Vy jste přece patřila do léta…
Napadne Vaše kritiky, jak dlouho trvalo připravit oběd s kamny a bez novodobých pomůcek? Vycepovaná, zručná služka to zvládla hbitěji, ale tak šikovnou jste k ruce neměla. Na vaření, úklid, hygienu či praní bylo třeba pracně nanosit a ohřát vodu. Dnes otočíme kohoutkem… A upřímně, neznám mnoho soudobých literátek, které by si potrpěly na dokonalý pořádek! Když se tak jeden zabere do psaní, reálný svět kolem zmizí – i ta namočená prostěradla. Odpusťte, ale prý jste příliš nezvládala hospodaření a rodinný rozpočet (pravda, bídný) vzdor sponzorským darům. Byla vskutku Vaší matkou málo velkorysá paní Terezie, rozená Novotná?
Máte dvousté narozeniny – možná dvousté druhé či dvousté čtvrté. Co na tom záleží? Tušila jste sama, pochybovala, zřejmě nakonec uvěřila. Možná by Vám některý z nynějších psychologů přiřkl syndrom opuštěného dítěte, co i v dospělosti tíží. Johannes Pankel byl nejlaskavějším otcem, tím, kdo rozmlouvá, vštěpuje, uvažuje. Pokrevní pouta? Duchovní a citová jsou silnější. Vracela jste se k panskému kočímu, který Vás vychoval, ve vděčných vzpomínkách a v procítěné próze nikdy nedokončené: to už Vám ubývaly síly a smrt ťukala na okno.
Možná je to nezdvořilé, snad i nepřípustné, jsem však přesvědčená, že Vašimi prarodiči byli španělská vévodkyně a baskický malíř. Neexistují důkazy, nanejvýš pouhé indicie. Výtvarné nadání Vašich synů, Váš temperament a jižní půvab, zvídavost i tvrdohlavost, bohatství Vaší imaginace a nevykořenitelné směřování vlastní cestou. Nepatřila jste do žádné krabičky, kterou společnost nabízela – tehdy v biedermeieru i kdykoli potom: ani Vy sama, ani to, co jste vytvořila. I Vaše babička se pohybuje sice ohleduplně, ale nezávisle napříč společenským žebříčkem. Žádná doba Vám plně neporozuměla, zato se každá snažila přivlastnit si Vaše dílo, Vás osobně… aby ta následující zase ničila vizi svých předchůdců.
Viděli Vás přes filtr vlastenectví – velebili ho, a nedávno přirovnávali k nacismu (ach ano!); ideál nezkaženého venkovského života – ale Vy jste vylíčila vesnici bez selanky se vším dobrým i zlým; revoluční uvědomění, které další generace vzápětí popřela; glorifikovali Váš osud, aby pak hledali selhání a pikantnosti. Tvůrce se nemůže bránit, jakmile dá své dílo a sebe sama všanc veřejnosti. Bývá velmi překvapen, co kritici, badatelé i běžní lidé objeví v jeho knize, obraze, filmu… Co můžeme najít my? Chceme a můžeme vůbec vidět pravdu?
Přiznávám, že ne každý dneska zná Vaši tvorbu, ještě méně ji čte a rozumí jí. Namítnete, že takových se našlo nemálo ještě za Vašeho života. Vy jste první navázala literární spolupráci se slovenskými spisovateli, básníky a vzdělanci. Objevila jste pro Čechy slovenskou lidovou kulturu a přiblížila ji ve svých etnografických studiích i pohádkách; vyčetli Vám, že Horním Uhrám zcizujete národní slovesnost. Byla byste proti, aby Vaši Babičku vnucovali dětem na školách. Věděla jste, že ke knihám a poznání musí člověk dospět sám, třeba s nenápadnými pobídkami, ale podle své chuti, zkušeností a mentální zralosti. Vy jste se první snažila prolomit závoru, která uzamykala ženy do komůrky mezi děti, kuchyni a poslušnost. Jiným umělkyním, minulým i současným, zdejším i těm za hranicemi, jste poskytla inspiraci pro jejich kreativitu.
Obnažila jste své myšlenky a emoce v dopisech a příbězích. Jak se Vás snažili během desítek let zahalit do závoje aktuálního vkusu, názorů a ideologie, zapomněli Vás vidět jako skutečnou bytost. Předpověděla jste si babiččinými slovy: „Po smrti zaobalili by do zlatohlavu, a zaživa se nezeptají: člověče, co je ti?“ Trochu pomohlo zveřejnění Vaší korespondence – ach ano, pro Vás by bylo nanejvýš citlivé. Přiznávám, trochu naše neomalenost, ovšemže dobře míněná. Vy sama pak vkládáte do své beletrie nenápadná sdělení… tak jako činí prakticky všichni autoři. Vaříme ze svého srdce, mysli a podvědomí.
Odkud se vzal obraz lovčího, vyvázaného z dobových konvencí a spjatého s přírodou? Orlík v Babičce, myslivec v Divé Báře: Váš ideál muže a partnera, nebo vzpomínka na mládence, který Vám v mládí daroval skleněný pohár s věnováním? Co motivy lásky k malíři – odezva na možná hypotetický příběh španělských prarodičů? A babiččino přesvědčení, aby matka mrtvého dítěte až do svatého Jana nejedla jahody, protože by se jich děcku v nebi nedostávalo; paní kněžna se k podkrkonošské pověře vzápětí připojí. Věděla jste, že Kateřina Vilemína nepřišla o dceru potratem, ale že ji odevzdala k adopci a ona se v dospívání matky zřekla? To Vy hovoříte babiččinými ústy… Nevyčítala jste si, třebaže to nebyla Vaše vina, že Hynek zemřel bez Vás?
Chtěla jste se probudit za dvě stě let – tedy právě dnes, ve chvílích Vašeho výročí. Jak by se Vám tu líbilo? Fascinoval Vás rozvoj techniky a vědy, teď byste si technologií a nových vědomostí užila. Vy, která jste napsala Čtyři doby, byste měla porozumění pro feminismus i další soudobá hnutí. Zpracovala příběh transvestity z nezbytí v povídce Karla, zachytila jste v próze Baruška téma prostituce, což se ve Vaší době neodhodlal ani Charles Dickens. Řečeno moderním jazykem, přisvědčila jste šetrnému přístupu k přírodě a spotřebě; oslovily by Vás ekologie a hnutí za udržitelný rozvoj?
Že je Babička zastaralá a překonaná? Vsadím se, že dnes byste tvořila v žánru fantastiky! Vaše texty jsou možná skřínkou s patinou času, ale v ní jako zlato, jehož lesk nepomíjí, vnímavý čtenář nachází Vaše svědectví o člověku, o ženě, o lidských vztazích, pravdě a pokrytectví, víře ve svobodu, rovnoprávnost, sebevyjádření. Nepochybuji, že je teprve doceníme – i právě proto, že se svět příliš rychle mění. Ať se bude dít cokoli, jedno přetrvá i v příštích desítkách let. Odkázala jste nám pohádky, svůj život, paměť a touhu…
