Pierre Brice
Vlastním jménem Pierre Louis Baron de Bris se narodil 6. února 1929 v Brestu do francouzské šlechtické rodiny. Jeho otec byl námořní důstojník a Pierra s jeho sestrou Yvonou vedl ke zdravému vlastenectví. Když vtrhli do Francie Němci, rodina se přestěhovala do malé vesnice Lesneven. Pierrův otec byl členem Résistance, francouzsko-belgického hnutí odporu. Zůstat v Brestu, ze kterého se Němci rozhodli udělat vojenský přístav a zahájili bezpečnostní prověrku obyvatel, bylo pro něj nebezpečné.
V 15 letech začal pro tuto organizaci pracovat i Pierre, v tu dobu již nadšený přívrženec de Gaulla. V roce 1944 zažil spojenecké bombardování Brestu a pomáhal ze záchrannými pracemi, včetně vyprošťování raněných. V 19 letech nastoupil službu u vojenského námořnictva. Sloužil u elitních komand COFUSCO, obdoby amerických zelených baretů. Z toho čtyři roky v Indočíně, poté dva roky u parašutistů v Alžíru a aktivně se zúčastnil bojových operací. V jednom z posledních rozhovorů Pierre Brice uvedl: „Válka ve mně zanechala děsivé vzpomínky, které mě doteď budí ze snů. Riskovali jsme tam životy, v jednu chvíli jsem si dokonce říkal: Za pár minut zemřu. Ale osud mi dal možnost žít dál. A paradoxně jsem pak jako Vinnetou šířil pacifismus a lásku.“
Po ukončení služby se mladý Pierre živil prodáváním psacích strojů. Navštěvoval pařížskou konzervatoř a poté se vydal na dráhu pěveckou a taneční. Také studoval herectví a v roce 1954 si to namířil k filmu. Je velmi pravděpodobné, že následoval příkladu Alaina Delona, se kterým se znal z armády. Zpočátku hrál v průměrných a lehce zapomenutelných snímcích, než přišel rok 1962 a s ním nabídka role indiánského náčelníka v západoněmeckém filmu Poklad na Stříbrném jezeře.
Roli Vinnetoua získal jen náhodou. Uvažovalo se o několika dalších hercích (mezi nimiž byli např. Horst Buchholz nebo Christopher Lee), ale když filmový producent Horst Wendlandt zahlédl víceméně neznámého Pierra na filmovém festivalu v Berlíně, charismatický Francouz ho silně zaujal. Informoval režiséra Haralda Reinla, který mladému herci tuto roli nabídl a nechtěl již o předchozích adeptech ani slyšet. Pierre Brice zpočátku nesouhlasil, romány Karla Maye neznal a údajně se mu nelíbilo, že má postava ve filmu málo textu. Nakonec ho ale přesvědčil jeho agent a přítelkyně, která mu slíbila, že s ním zůstane v Jugoslávii po celou dobu natáčení. Roli přijal a doslova přes noc se stal hvězdou prvního formátu.
Málokdo ví, že ještě před touto nejlukrativnější nabídkou dostal Pierre nabídku hrát v Hollywoodu. Konkrétně v roce 1959. Pierre ji však odmítl a v jednom z rozhovorů jako důvod uvedl: „Byl jsem časově strašně zaneprázdněný, zrovna jsem v Římě natáčel několik filmů najednou. A také jsem se bál. V Hollywoodu můžete uspět, ale také se snadno může stát, že neprorazíte a budete jako herec zapomenut. Nechtěl jsem jít do takového rizika.“
Jeho pokrevního bratra Old Shatterhanda tehdy na filmovém plátně ztvárnil americký herec Lex Barker, se kterým se dokonce spřátelil. Sám Pierre Brice na dotaz, zda byl Lex Barker jeho nejbližším přítelem, odpověděl: „Byli jsme kamarádi, ale žádní pokrevní bratři. Nejvíc jsem si rozuměl se svým filmovým vrahem. Mám na mysli italského herce Rika Battagliu. Ten hrál ve filmu Vinnetou – Poslední výstřel z roku 1965 banditu Rollinse, který mě zabil. Byl to přemýšlivý muž, jeho pozitivní energie byla až nakažlivá. Jeho smrt mě hluboce zasáhla…“ (Battaglia zemřel v březnu 2015, tři měsíce před úmrtím Pierra Brice – pozn. autora)
Na dotaz, který z dílů Vinnetoua má nejraději, Pierre Brice uvedl, že Vinnetou – Rudý gentleman. Scéna v jeskyni byla jeho nejoblíbenější.
V roce 1977 se seznámil se svou budoucí ženou, Němkou Hellou Krekel, která byla jako mladá dívka jeho fanynkou a psala mu obdivné dopisy. Tehdy jí neodpovídal a setkali se náhodně až později. Říkal, že jeho největším životním štěstím je jeho manželka.
Pierre Brice se objevil i v České republice, když byl v roce 2008 pozván jako host na Trutnov Open Air Music Festival, známý svými odkazy na indiánskou kulturu. Na festivalu se mu dostalo bouřlivého přivítání a byl prohlášen „náčelníkem spřáteleného kmene Apačů“. V roce 2013 se na hudební festival opět vrátil.
Pierre Brice zemřel 6. června 2015 na zápal plic při své manželce.
Lex Barker
Vlastním jménem Alexander Crichlow Barker se narodil 8. května 1919 v New Yorku jako potomek zámožného rodu. Po studiu na střední škole nastoupil na prestižní univerzitu v Princetonu. Budil zde pozornost nejen původem, ale také téměř dvoumetrovou urostlou postavou a pohlednou tváří. Tajně hrál divadlo a brzy otci oznámil, že kvůli divadlu ze školy odchází. Rodina ho za to vydědila a musel se začít živit sám.
Dobrovolně vstoupil do armády a během druhé světové války bojoval v severní Africe a na Sicílii, kde utrpěl zranění hlavy, kvůli němuž celý život trpěl úpornými migrénami. Kousek lebeční kosti mu lékaři museli nahradit stříbrnou destičkou. Později ho další střepina z granátu zasáhla do nohy. Poslali ho domů na zotavenou a on hned zamířil do Los Angeles, kde již pod jménem Lex Barker natočil svůj první film. Později se s armádou rozloučil.
Když filmaři v roce 1949 hledali nového Tarzana, na urostlého blonďáka s modrýma očima si vzpomněli. A dokonce ho na rozdíl od jeho předchůdců nemuseli dabovat. V období čtyř let si tak zahrál v pěti filmech o anglickém lordu vychovaném opicemi. Pokračovat ale nechtěl, oprávněně se bál, že zůstane už napořád Tarzanem.
Poprvé se oženil ještě v armádě. V roce 1942 si vzal dceru bohatého průmyslníka Constance Thurlow, ale manželství skončilo v roce 1950. O necelý rok později se oženil s herečkou Arlene Dahl, ale nevydržel s ní ani 12 měsíců. Opustil ji kvůli Laně Turner, což byla tehdy jedna z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. Dvojice spolu vydržela čtyři roky.
V „potarzanovské“ době už o něj nebyl takový zájem, a tak nakonec odjel do Evropy, kde se v roce 1960 náhodou dostal k roli v legendárním filmu Federica Felliniho Sladký život (1960). Kromě angličtiny ovládal i francouzštinu, němčinu a italštinu. Vystupoval i v několika německých detektivkách, na jejichž jména si dnes už nikdo nevzpomene. Když se ho producent na jednom večírku zeptal, jestli by si nechtěl zahrát ve westernu, který plánují Němci točit v Chorvatsku a kde hlavní roli indiána dostal Francouz, asi nikoho nepřekvapí, že ho nabídka nijak neoslnila a váhal, zda ji přijmout. Nakonec však přece jen kývl. Definitivně ho přemluvila jeho čtvrtá žena, švýcarská herečka Irene Labhart, která se však úspěchu svého muže coby Old Shatterhanda nedočkala. Když Lex natáčel Poklad na Stříbrném jezeře (1962), spáchala leukémií nemocná žena sebevraždu.
Koprodukční dobrodružné filmy podle předloh Karla Maye natáčel Lex do roku 1968. V Evropě se z něj stala megahvězda (v Německu byl v roce 1966 dokonce vyhlášen nejpopulárnějším hercem), ale doma ve Spojených státech o něm už nikdo nevěděl. Přesto se tam koncem 60. let vrátil, aby se pokusil o comeback. Avšak marně, v roce 1972 zaujal pouze rozvodem s bývalou miss Španělska Carmen Cervera, kterým skončilo jejich sedmileté manželství. Několik měsíců po rozvodu se po jeho boku objevila americká herečka Karen Kondazian, se kterou se zasnoubil a schylovalo se k šesté Lexově svatbě. Na tu už ale nedošlo.
Lex byl kuřák a dlouhá léta se potýkal s alkoholem. Bohémský životní styl si vybral svou daň 11. května 1973 na rušné ulici v New Yorku. Když šel za svou láskou, srdce se mu zastavilo přímo na ulici. Lex Barker zemřel na infarkt jen tři dny po svých 54. narozeninách.
Oběma hercům se postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda staly požehnáním i prokletím. Jediný film, kde se nesešli Pierrem Brice s Lexem Barkerem v rolích pokrevních bratrů, je německo-španělský western Peklo Manitoby z roku 1965.
