Která rostlina je nejnebezpečnější?
Jmenovat nejnebezpečnější rostlinný jed je nemožné, poněvadž účinek jedu na oběť ovlivňuje mnoho faktorů. Jed dokonce nepostihuje každý organismus stejným způsobem nebo stejnou měrou. Vzhledem k člověku se však na vrchol zařadilo několik rostlin. Anglická jména jako „pohár smrti“ a „anděl zkázy“ naznačují, že muchomůrky patří k nejjedovatějším druhům. Obecně známý je strychnin, který je obsažen v mnoha druzích skupiny tropických popínavých rostlin, keřů a stromů. Známý červený a černý sotorek růžencový, z něhož se dělají růžence, náhrdelníky a různé ozdoby, může zabít. Velmi jedovatý je ozdobný keř oleandr: lidé dokonce zemřeli po požití masa, které si grilovali na oloupaných oleandrových větvičkách.
Jak rychle různé jedy účinkují?
Některé jedovaté rostliny vyvolávají symptomy takřka okamžitě, u jiných se účinek projeví později. Některé houby vyvolávají okamžité zvracení; i palčivá šťáva pryskyřníku působí ihned a způsobuje těžké popáleniny úst a zažívacího traktu. Po požití rozpuku jízlivého se během půl hodiny dostavují křeče jako počáteční příznaky. Účinek smrtelně jedovatých muchomůrek se může projevit až za dvacet čtyři hodin. Symptomy po požití oranžově červeného pavučince, botanicky Cortinarius, se můžou objevit až za dva týdny a v té době už oběť třeba i zapomněla, co jedla: léčení je proto obtížné nebo nemožné.
Co dělá rostliny jedovatými?
Slovníky se většinou shodují v definici, že jed je látka, jež chemicky poškozuje nebo zabíjí organismus, když se dostane dovnitř systému nebo pod kůži. Podle tohoto měřítka se odborníci domnívají, že na naší planetě existuje relativně nízké procento jedovatých rostlin; jejich jedy se liší ve virulenci. Některé jsou smrtelně jedovaté; některé způsobí, že oběť jen dočasné onemocní.
Rostlinné jedy nepůsobí stejným způsobem. Některé ovlivňují nervový systém a vyvolávají slabost a ochrnutí; některé zasahují oběhový systém a srdce; některé naruší chemismus krve. Mnoho jedů dráždí kůži a při spolknutí zasahuje ústa, hrdlo a zažívací ústrojí. Určité rostliny činí kůži citlivou na sluneční světlo, které potom způsobuje vážné popáleniny; může dokonce následovat smrt. Pyl nebo výtrusy mnoha rostlin způsobují u lidí alergické reakce.
Samy jedy jsou vytvářeny velkým množstvím glykosidů, alkaloidů, pryskyřic a dalších složitých látek, z nichž každá působí na oběť rozdílně. Jed smrtelný pro jeden živočišný druh nemusí být nebezpečný pro druh jiný. Naštěstí je většinou nutné požít velké množství jedovaté rostliny, aby nastala smrt.
Proč jsou rostliny jedovaté?
Představa, že rostliny vyvinuly schopnost produkovat jedy jako obranu před pozřením, je svůdná. Do určité míry to může být pravda. Neexistuje však žádná rostlina, která by nesloužila jako potrava nějakého živočicha. Dokonce i druh Amanita phalloides, muchomůrku zelenou, pojídají plži bez škodlivých následků. V těle některých živočichů je dokonce obsažen jed pro sebeobranu. (Dobře známým příkladem je motýl rodu Danaus: jeho housenky se živí na klejiše a jedovatá šťáva jim nejen neškodí, ale prospívá.) Z tohoto důvodu se mnoho vědců domnívá, že jedy se vyvinuly náhodně a přetrvaly proto, že rostlině samotné neškodí.
Jedovaté rostliny nepříjemně chutnají nebo voní, a okusující nebo pasoucí se živočichové se jim proto vyhýbají. Při nedostatku potravy se však zvířata živí i rostlinami, jimž by se běžně vyhnula. Zejména domácí zvířata často sežerou jedovatou rostlinu. Ovce a hovězí dobytek na pastvě sežerou i tak nebezpečné druhy, jako je oměj, stračka a kozinec. Koně přivázaní v blízkosti keře oleandru nebo rododendronu s chutí požerou jedovaté listy. Hladový dobytek se často otrávil rozpukem jízlivým nebo bolehlavem plamatým. Prasata hltají jedovaté kořeny. I živočichové, kteří jsou normálně masožraví, se můžou stát obětí otravy jedovatými rostlinami. Například kočky se někdy otráví listy filodendronu.
Některé rostliny jsou jedovaté i na dotek
Ne všechny rostliny jsou nebezpečné až po pozření. Škumpa jedovatá, škumpa kořenující a škumpa koželužská jsou jedovaté na dotek: to znamená, že jedovaté látky z nich pronikají do kůže. Na dotek jsou jedovaté i žahavé kopřivy a nejméně jeden druh evropské sasanky.
Již zmíněné škumpy patří do zrádné botanické čeledi ledviníkovitých. Dalším jedovatým členem této čeledi je škumpa fermežová, která je zdrojem japonského laku. I oplodí ledvinovníku západního, který tvoří takzvané oříšky kešu, je jedovaté.
Máte ve své zahrádce jedovatou rostlinu?
Představte si typickou zahrádku na jaře. Vykvétají narcisy, sněženky a hyacinty; následují srdcovka, konvalinka a kalmie. Během letních měsíců okrašlují zahrádku stračky a hrachor vonný. Možná že vám za živý plot slouží stříhaný tis.
Je to jistě nádherná zahrada, ale každá rostlina v ní má nějakou temnou a nebezpečnou vlastnost. Téměř všechny části tisu jsou pro člověka jedovaté. Cibule narcisů, sněženek a hyacintů obsahují látky, jež způsobují těžké zažívací potíže, a stejně působí i srdcovka. Konvalinka obsahuje glykosidy, které můžou způsobit zástavu srdce. Kalmie má jedovaté listy stejně jako rododendron. (I med z květů rododendronů může být jedovatý.) Stračka obsahuje alkaloidy, jež zasahují zažívací trakt a posléze paralyzují dýchací svalstvo. Hrachor vonný může způsobit otravu dusičnany.
Otravě můžete podlehnout i doma: Dieffenbachia, česky mramornatka, dráždí ústa a postižený člověk někdy dočasně oněmí. Pryšcovitá vánoční hvězda obsahuje štiplavou šťávu, která způsobuje problémy s trávením. Amarylka má v cibuli jed podobný jedu v narcisu. Také bobule cesmíny a jmelí, jež vyvěšujeme v bytech jako vánoční ozdobu, můžou být po požití nebezpečné.
