Praha

„Naprosto jedinečný hřbitov v Bohnicích, kterému se kvůli pohřbívání klientů nedaleké psychiatrické nemocnice přezdívá hřbitov bláznů, se po třech letech jednání dostává do správy Prahy 8. Toto významné pietní místo si dozajista zaslouží naši pozornost,“ raduje se místostarosta Prahy 8 Radomír Nepil, který inicioval jednání o převodu vlastnictví a o správě osmou městskou částí.

Jednání o převodu vlastnictví a o správě Osmičkou začala v březnu 2015.„Současné vedení radnice si stanovila jako jednu ze svých priorit získat hřbitov do své správy. V srpnu 2015 jsme podali žádost o bezúplatný převod do vlastnictví hl. m. Prahy,“ vysvětluje zastupitel a předseda komise pro životní prostředí Vít Céza. „Intenzivně jsme jednali jak Magistrátem hlavního města Prahy, tak s ministerstvem zdravotnictví a ředitelstvím Psychiatrické nemocnice Bohnice. Až v září 2017 přišla informace, že byly vykonány veškeré právní úkony a hřbitov bude svěřen do správy Praze 8. Cesta byla dlouhá, a ne vždy jednoduchá, ale vyplatila se,“ dodává Céza.

Praha 8 plánuje ponechat hřbitovu stejný účel jako měl doposud. „Počítáme se zachováním hřbitova jako veřejného pohřebiště. Nicméně s obnovením pohřbívání nepočítáme vzhledem k jeho charakteru,“ uvádí místostarosta Nepil.

Hřbitov bláznů nyní čekají nezbytné stavební úpravy. „Je třeba stabilizovat obvodové zdi i kapli. Počítáme se zachováním porostu břečťanu popínavého, který místu dodává tajemnou atmosféru. Nicméně bude nutné odstranit drobnou náletovou zeleň,“ vyjmenovává plány zastupitel Céza v místě, které je zároveň velmi přínosnou plochou zeleně.

Nešťastný plán radnice

Hřbitov pod správou osmé městské části nebude z bezpečnostních důvodů otevřen permanentně.
„Chceme zajistit pravidelné komentované prohlídky pro veřejnost, ihned, jakmile to bude možné,“ ukončuje Nepil.
Je to velice nešťastný plán.
Tím zapomenutý hřbitov přijde o své záhadné kouzlo a rozměr tajemství.
Bohnický hřbitov bláznů je zamlklý, zadumaný, trochu melancholický, ale je to jenom starý park, kde pod kožichem z břečťanu spí věčným spánkem ti, které osud spojil s ústavem choromyslných.

Severní část hřbitova je snadno průchozí, je protkána spoustou cestiček, ať už důsledně pravouhlých nebo klikatých jak někde na šumavských blatech, že člověka napadne, jak takové cestičky vlastně vznikly, zda jsou dílem přírody, lidským nebo nějakých trpaslíků.
V jižní části, kde mají být pochováni duševně nemocní násilníci a vrazi se už tak snadno neprojdete, cesty vystřídají protivná křoviska a občas vaše kroky znejistí pohled na nějaký propadlý hrob.

Hřbitov s kaplí a márnicí byl vystavěn během roku 1909. Byl určen pro pohřbívání zemřelých pacientů a také pro zaměstnance. Býval katolický, pro nekatolíky byla vyhrazena část po pravé straně kaple. První hrob zaplnil už za dva dny po vysvěcení jedenáctiletý ošetřovanec František Janovský.
Na hřbitově se přestávalo pohřbívat už v 50. letech. V roce 1963 byl hřbitov předán Pohřební službě hlavního města, pak pustnul. Přesto zde podle některých náhrobních desek docházelo k ojedinělým pohřbům i později, dokonce v 70. letech.

Kromě kaple s márnicí byla dominantou hřbitova mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, zesnulým v průběhu hospitalizace v ústavu pro choromyslné.
„Pro c. k. vojíny v ústavu zemřelé bylo na hřbitově dle přání c. k. polního vrchního kuráta Voneše vyhlédnuto zvláštní prostranné místo pro jejich hroby a ústav sám, připojiv se v čele k dobrodincům, dal uprostřed tohoto místa postavit obrovský pomník s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí je hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně jsou písmena Alfa a Omega. Návrh na pomník zdarma vyhotovil pan architekt František Thoř z Prahy. A železobetonový pomník sám zdarma zpracoval pan Scrivante z Troje,“ píše se ve staré kronice. Pomník byl vysvěcen na konci května 1917. Dnes ještě můžete zdatný latiník onen nápis přečíst, nebo spíš vytušit.

Na hřbitově už je jen málo náhrobků, čitelné jsme našli jen čtyři – jeden nápis oznamuje smrt Maria Tuma. V devětadvaceti, když pracovala jako služebná, ji dostihl tyfus. Dodnes jí ovšem někdo nosí na hrob květiny, i svíčku zapálí, stejně jako na „oltáři“ v kapli nebo u pomníku vojáků. Spolu s ní tu pod břečťanem odpočívají Karl Tatzl, Bohumil Majer, Antonín Lebr a další tři čtyři tisíce bezejmenných a zapomenutých.