Řád německých rytířů, celým názvem Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, s řádovým mottem „Heilen, hindern und helfen“ („Léčit, bránit a pomáhat“) prohrál 15. července 1410 v bitvě u Grunwaldu a následujícího roku uzavřel se svými protivníky, Poláky a Litevci, tzv. první mír toruňský, pro řád značně nevýhodný. Podle tohoto ujednání se němečtí rytíři museli vzdát území zvaného Žmuď (též Žemaitsko nebo Dolní Litva) o rozloze 21 000 km², které dnes náleží Litvě, a menší historické polské državy zvané Dobrzyňsko (dnes v Kujavsko-pomořské vojvodství ležící, mezi Poznaní, Gdaňskem a Varšavou), jež získalo Polsko. Kromě toho musel řád německých rytířů zaplatit polské straně vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu.
Dnes se soudí, že to, co Polsko a Litva získaly na základě tohoto mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství. Zřejmě to platilo i v době uzavření tohoto míru, protože se ukázalo jako nejisté a i po něm následovaly dílčí vojenské střety, které po roce 1454 vyústily do dlouhé třináctileté války mezi Řádem německých rytířů a polským králem.
Poslední velké vítězství dobyl řád hned začátkem této války, 18. září 1454, v bitvě u Chojnice ležící v Polsku, přibližně 120 km jihovýchodně od Gdaňsku, a to hlavně zásluhou sborů českého pána a horlivého katolíka Bernarta z Cimburka. Po této bitvě však už Poláci pomalu získávali nad řádem převahu.
Druhým toruňským mírem z roku 1466 ztratil řád západní Prusko a východní Prusko se dostalo pod lenní svrchovanost polského krále. Úsilí řádu o obnovení jeho bývalé moci však úplně neustalo, i díky podpoře německého císaře a papeže. Když ale bylo ve 14. století v této části Evropy pohanství definitivně vymýceno, řád ztratil základní důvod své přítomnosti v této oblasti, protože tamní původní obyvatelstvo přestoupilo, resp. muselo přestoupit na křesťanství. Z toho důvodu jej přestali podporovat i evropští panovníci, a tak se němečtí rytíři museli postupně přizpůsobit novým, pro ně méně příznivým poměrům.
Po bitvě u Lipan roku 1434 odešla řada husitských bojovníků do ciziny, a to do Uher, Polska, Rakouska a východního Pruska, kde spolu s Řádem německých rytířů bojovali proti Polákům, i když by to vlastně měli být spíše jejich nepřátelé. Není to ale až tak překvapivé, protože v případě husitů se nyní již jednalo v podstatě o žoldáky a válka byla jediným řemeslem, které tito muži ovládali. Bez ohledu na vyznání byli v cizích vojscích vítáni jako dobří a neohrožení válečníci. Patřili mezi ně například český hejtman Oldřich Červenka z Ledče, Jan Kolda ze Žampachu anebo již zmíněný Bernart z Cimburka.
To, že válku vnímali především jako zdroj obživy, potvrzují jejich další osudy. Oldřich Červenka z Ledče se například se svými rotami dal do služeb Řádu německých rytířů roku 1454 a vymínil si přitom, že může dle svého uvážení volně naložit se všemi hrady a zámky a se vším, co bude v jeho držení, pokud mu řád nevyplatí smluvený žold. Když toho řád opravdu nebyl schopen, Oldřich Červenka z Ledče bez jakýchkoli skrupulí prodal řádové hrady a města, které měl ve svém držení, Polákům a vydal jim roku 1457 dokonce i Malbork (německy Marienburg), sídlo samotného velmistra řádu. Sám potom vstoupil do služeb úhlavního nepřítele řádu, polského krále Kazimíra IV., jenž ho za to obdaroval mnohými statky. V roce 1460 se sice Oldřich Červenka z Ledče ocitl z neznámých příčin v Čechách v zajetí, ze kterého ale byl za dva roky, na přímluvu krále Kazimíra, propuštěn. Odvděčil se mu tím, že dobyl město Goluba a roku 1463 porazil Řád německých rytířů, tedy své bývalé spojence, pod Skampou. Zemřel roku 1465.
Vladyka Jan Kolda ze Žampachu zprvu bojoval v několika bitvách spolu s husity, potom podporoval Zikmunda, roku 1444 začal válku ve Slezsku, následně loupil v Čechách a nakonec ho Jiří z Poděbrad vypověděl ze země, takže roku 1455 vstoupil do služeb Řádu německých rytířů a posléze působil i ve službách polského krále Kazimíra IV. I díky tomu se potom mohl tento polský král angažovat v zahraničí a, kromě jiného, usilovat díky českým žoldákům o český trůn. Dnes bychom to považovali za ten politický pragmatismus nejhrubšího zrna, ale od toho dnešního se vlastně liší jenom tím, že se ho nikdo nepokoušel skrývat. V době, kdy se o politice rozhodovalo na válečných polích a ne při zákulisních jednáních, by to ale taky dost jinak dobře nešlo.
