Útěk za velkou louži
Tisíce Evropanů přišly do Ameriky stejně jako Bruno Hauptmann. Ilegálně. Dvakrát se dělník z Německa neúspěšně pokusil překonat bdělost úředníků, ale byl odhalen. Až třetí pokus černému pasažérovi vyšel. Konečně se dostal do země snů. Bylo mu přes dvacet let a měl za sebou řadu kriminálních deliktů. Pocházel z „německé“ Saské Kamenice, za války narukoval, na frontu se však nedostal. Když skončila válka, dvakrát jej odsoudili za loupeže. První pětiletý trest si odseděl, ale podruhé už raději uprchl. Kam? Zkusil Ameriku. Ve státech se oženil a snažil se uživit jako stolař. Moc se mu však nedařilo.
Únos dítěte slavného letce
Psal se rok 1927. Tou dobou se odehrál jeden z nejslavnějších leteckých příběhů. Americký pilot Charles Lindbergh přeletěl jako vůbec první člověk na světě Atlantský oceán a inkasoval tučnou prémii 25 tisíc dolarů. Stal se mezinárodně slavným. A tak není divu, že když mu jednoho dne unesli prvorozeného, ani ne dvouletého synka Charlese, případu se okamžitě zmocnila média.
Informovala o dopise plném pravopisných chyb. Bylo jasné, že jde o cizince. Požadoval výkupné v podobě 50 tisíc dolarů. Policie nic nezjistila, a tak zoufalí Lindberghovi museli neznámému únosci zaplatit. Ale ani poté se malý Charles neobjevil. Až za několik týdnů našli dětské tělíčko, jež Lindbergh identifikoval jako svého nezvěstného syna. Zjistilo se, že dítě bylo mrtvé již během únosu, údajně spadlo únosci ze žebříku.
Mediální bouře
Případ nabral nové obrátky. Obvinili pokojskou, která tlak nevydržela a spáchala sebevraždu. Následně jen díky náhodě policie odhalila označenou bankovku z výkupného. Zadrželi Hauptmanna a našli zbytek peněz. Ale ten prý ho jen hlídal dalšímu Němci, který se vrátil do vlasti. Bohužel tam zemřel. Hauptmann byl zatčen a obžalován z vraždy. Zvedla se mediální bouře, procesu století se zúčastnila téměř tisícovka novinářů.
Hauptmann měl smůlu. Identifikoval ho muž, jenž předával peníze, a grafolog prohlásil, že i dopisy psal on. Také veřejné mínění chovalo antipatie k Němcům a přistěhovalcům. Porotci měli celkem jednoduchý úkol – Hauptmann byl vinen. A za vraždu ho v New Jersey čekalo elektrické křeslo. Ale ještě se odvolal. Jeho manželka začala jezdit po německých komunitách ve Spojených státech, pořádala přednášky a všemožně sháněla peníze. Brzy tak měli na jednoho z nejlepších právníků v zemi, bývalého úspěšného atleta Melvina Shepparda. Ten ale obhajobu po krátké schůzce s Hauptmannem odmítl – byl přesvědčen, že šestatřicetiletý Němec lže. Obviněný muž však neustále opakoval: „Nemám, co bych přiznával. Jsem nevinen.“
Poslední hřebík do rakve
Žádost o milost ale podruhé zamítli, Hauptmannovi nezbyla jediná naděje. Nikoho už nezajímalo jeho neustálé tvrzení, že zločin nespáchal. Po zamítnuté žádosti o milost jej ostříhali dohola a odvedli do popravčí komory. Tehdy naposledy zopakoval slova: „Bůh je mi svědkem, že umírám nevinen.“
Bruno Hauptmann se ke svému zločinu nikdy nepřiznal. Ještě téhož roku 1936 se Lindberghovi, zdrceni ztrátou svého syna a unaveni z neustálé pozornosti médií a veřejnosti, rozhodli odstěhovat ze Spojených států do Evropy.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
